V obchodě stojí sto krabic vedle sebe a všechny slibují skvělý večer. Jenže ta správná první hra pro rodinu s osmiletým dítětem a ta správná pro dva dospělé, kteří hledají souboj, nemají skoro nic společného. Rozhoduje sestava u stolu, ne hodnocení na internetu. Čím se pozná dobrý vstupní titul, rozebíráme v článku o gateway hrách, tedy vstupních titulech pro nováčky.

Začněte u party

Než začnete číst popisy her, odpovězte si na několik otázek o lidech, se kterými budete hrát.

Kolik vás bude a jak často se sejdete ve stejném počtu. Hra pro pět lidí je k ničemu, když se pravidelně scházíte tři.

Kolik času reálně máte. Rozdíl mezi hodinou po večeři a volným odpolednem je zásadní. Krabice, na kterou nikdy nemáte čas, zůstane zabalená.

Jak moc jsou lidé kolem vás ochotní učit se pravidla. Někdo se rád zakousne do složitějšího systému, jiný chce hrát do pěti minut od otevření krabice. Tenhle rozdíl rozhodne o výběru víc než téma i cena. A kdo bude pravidla vysvětlovat. Když to má být pokaždé jeden a tentýž člověk, potřebuje hru, kterou zvládne přečíst a předat dál za jeden večer. Tlustý sešit pravidel obvykle skončí tak, že se krabice neotevře.

Hrajete převážně ve dvou

Dvojice má nejvíc možností a zároveň nejvíc pastí. Spousta her sice ve dvou funguje, ale vznikla pro víc hráčů, takže ve dvou z nich vyprchá napětí.

Hledejte hry, které jsou pro dva stavěné. Poznáte je podle toho, že v popisu nefigurují jako varianta, ale jako výchozí režim. Bývají kratší, hutnější a rozhodnutí v nich mají okamžitý dopad. Druhá cesta jsou kooperativní hry, kde hrajete společně proti hře. Odpadá tím nepříjemnost, kdy jeden druhého poráží každý večer, a společný úkol vtáhne i člověka, který soutěžení nemá rád.

U dvojice se navíc vyplatí myslet na rozdíl ve zkušenostech. Když jeden z vás hraje často a druhý začíná, souboj o výhru přestane být zajímavý po třetí partii. Kooperace tenhle problém odstraní, protože zkušenější hráč pomáhá místo toho, aby vyhrával. Krabice stavěné pro dva navíc bývají menší a levnější, což se u prvního nákupu hodí. Zabalit celou partii do dvaceti minut je u nich běžné.

Hrajete s dětmi

U dětí rozhoduje víc než věk na krabici to, co dítě zvládne. Číst, počítat, udržet pozornost, snést prohru.

Věkové doporučení na obalu berte jako vodítko. Bystré dítě si poradí s hrou nad svou věkovou hranicí, jiné potřebuje jednodušší, i když je starší.

Praktické je hledat hru, u které se nudí co nejméně lidí naráz, to znamená krátké tahy a možnost dělat něco i mimo vlastní tah. Hry, kde jeden hráč dlouho přemýšlí a ostatní čekají, u dětí selžou spolehlivě.

Pozor na hry, kde se hráč vyřadí a pak jen přihlíží, pro dítě je vypadnutí v půlce večera silný zážitek a nemusí být z těch dobrých.

Hrajete s partou dospělých

U větší skupiny se mění zadání. Hloubka nerozhoduje, bavit se musí všichni naráz.

Fungují hry s krátkými tahy, kde se pořád něco děje, a hry, kde se mluví. Vyjednávání, hádání, blafování a týmy dokážou zabavit i lidi, kteří o deskovky nikdy nezavadili.

U skupiny nad pět lidí se objevují dva typické problémy. Dlouhé čekání mezi tahy a rozpad stolu na paralelní rozhovory. Pro takovou sestavu hledejte tituly, které s větším počtem hráčů počítají od začátku, obvykle díky současným tahům nebo hraní v týmech.

Hrajete sami

Sólo režim už dávno není okrajová záležitost. Řada her nabízí variantu pro jednoho hráče, kde hrajete proti systému nebo se snažíte překonat vlastní výsledek.

Pro první sólo hru se hodí kooperativní tituly s režimem pro jednoho, protože pravidla se nemění, jen ovládáte víc postav. Ověřte si přitom, jestli sólo režim není jen dodatek na poslední stránce pravidel.

Rychlý rozhodovací postup

Když si projdete předchozí odstavce, výběr se dá zúžit takhle.

Máte hodinu a lidi, kteří pravidla nemilují? Hledejte krátkou hru s jednoduchým tahem a rychlým koncem. Když máte celý večer a partu, která se ráda hádá, posuňte se k vyjednávání a blafování. U dvojice rozhoduje chuť soupeřit. Kdo chce souboj, hledá titul stavěný pro dva hráče. Komu rivalita nesedí, sáhne po kooperaci.

S dětmi různého věku hledejte krátké tahy, žádné vyřazování hráčů a možnost pomoci si navzájem. A pokud počítáte i s hraním o samotě, projděte si popis sólo režimu dřív, než zaplatíte.

Kde hru vyzkoušet a nechat si poradit

Nejlepší způsob, jak se netrefit vedle, je zahrát si hru dřív, než ji zaplatíte. Herny a herní kavárny mají obvykle knihovnu titulů a personál, který poradí podle party, za cenu jednoho odpoledne zjistíte víc než ze všech recenzí. Půjčovny fungují v některých městech i online a hodí se hlavně u dražších her, herní kluby a festivaly zase nabízejí ukázkové stoly, kde hru vysvětlí zkušený hráč.

V kamenných prodejnách s deskovkami obvykle prodává někdo, kdo sám hraje. Popište mu sestavu, čas a zkušenosti a nechte si doporučit dvě až tři možnosti. Taková odpověď se vztahuje k vaší situaci, což o obecných doporučeních na internetu neplatí. České herní komunity a diskuze fungují podobně, jen je potřeba napsat dost konkrétní dotaz. Obecná otázka na to, co si koupit, vede k výčtu oblíbených titulů. Popis vlastní situace vede k použitelné odpovědi.

A jestli máte v okolí někoho, kdo deskovky sbírá, zeptejte se ho. Bývá to nejrychlejší cesta k tomu, aby vám hru někdo rovnou vysvětlil a zahrál si s vámi.

Kolik do první hry dát

Cena u deskovek roste hlavně s množstvím komponent a s velikostí krabice. S tím, jak dobře se hra hraje, souvisí málo. Řada oblíbených vstupních titulů stojí výrazně méně než velké krabice s figurkami.

Pro první nákup dává smysl zůstat níž. Levnější hra se snáz odloží nebo prodá, když se ukáže, že vaší partě nesedla.

Počítejte i s tím, co k hraní přibude. U her s kartami, které se často míchají, zvažte obaly na karty. U velkých krabic se hodí uspořádat obsah tak, aby příprava nezabrala čtvrt hodiny. Nekupujte několik her naráz. Jedna dobře vybraná se rozehraje a naučí vás, co hledat v té další. Tři krabice koupené v jednom nákupu obvykle skončí tak, že se rozbalí jedna. Co si na krabici ohlídat ještě před zaplacením, shrnuje průvodce nákupem deskové hry.

Když první hra nesedne

Stane se to a není to důvod k závěru, že deskovky nejsou pro vás.

Zkuste nejdřív najít, co konkrétně vadilo. Bylo to dlouhé čekání mezi tahy? Pravidla, ve kterých se ostatní ztráceli? Pak pomůže postup, jak pravidla číst. Pocit, že se výsledek rozhodl náhodou? Každá z těch odpovědí vede k jinému typu hry.

Dlouhé čekání řeší hry s krátkými tahy nebo takové, kde se rozhoduje současně. Složitost řeší jednodušší titul, ne jiná krabice stejné náročnosti. A pokud vadila náhoda, hledejte hry, kde se plánuje a losuje málo.

Hru, která nesedla, nemusíte hned prodávat. Někdy stačí jiná sestava u stolu. Titul, který ve dvou nudil, může ve čtyřech ožít. Stejně tak pomůže druhý pokus bez učení pravidel, první partie se hraje s pravidly v ruce a to samo o sobě ubírá na zábavě. Když druhá hra vyjde jinak, chyba nebyla ve hře, ale v podmínkách.

Na co si dát pozor

  • Nákup podle vlastního vkusu. Hrát ji budete s partou, jejíž chuť učit se pravidla může být úplně jiná než vaše.
  • Přeceněná ochota učit se pravidla. Když má někdo u stolu po deseti minutách výkladu skelný pohled, hra začíná v nevýhodě.
  • Rozpětí počtu hráčů na krabici říká, kde je hra hratelná, ne kde je nejlepší.
  • Radši o stupeň jednodušší hru, kterou si zahrajete dvakrát, než složitou, co zůstane v krabici.
  • Krabice vybraná podle obrázku na víku. Ilustrace nenapoví, jak se hra hraje.

Shrnutí

Vyberte hru podle sestavy, která se u vás doma opravdu schází, a podle času, který reálně máte. Než ji koupíte, zkuste si ji v herně nebo u známých. Jedno odpoledne u cizího stolu ušetří peníze i zklamání. A pokud si po tomhle všem pořád nejste jistí, sáhněte po kratší a jednodušší variantě. Nudná jednoduchá hra se dá odložit po půl hodině, u složité krabice budete celý večer vysvětlovat pravidla.