Regál s deskovkami připomíná regál s vínem.

Stovky krabic, na každé jiná čísla a nikde nápis, která z nich sedne zrovna vaší partě. Jak vybrat deskovou hru se přitom dá zúžit na sedm otázek a většinu z nich si zodpovíte dřív, než vejdete do obchodu. Zbytek je doladění.

Nejdřív spočítejte lidi a hodiny

Dvě věci při výběru změnit nejde. Kdo u vás sedá ke stolu a kolik má času.

Sepište si, v kolika lidech se scházíte nejčastěji. Ne kolik jich dorazí na Silvestra, ale kolik jich bývá ve středu večer. Když jsou to pravidelně tři, krabice, která ožívá až v pěti hráčích, vám zůstane ve skříni.

Pak si přiznejte, kolik času máte doopravdy. Hodina po uspání dětí a volná sobota odpoledne jsou dva úplně jiné světy a rozhodnou o výběru víc než téma na víku. Teprve na tenhle základ se nabalují ostatní kritéria. Když postup obrátíte a začnete tím, že chcete hru o vesmírných koloniích, dost pravděpodobně skončíte s krabicí, kterou otevřete dvakrát a pak už se to nikdy nesejde.

Počet hráčů: rozpětí na krabici není doporučení

Údaj „2 až 5 hráčů“ říká, kde je hra hratelná. Neříká, kde je nejlepší. To jsou dvě různá tvrzení a výrobce má důvod tisknout to první.

Hry se s počtem lidí u stolu mění někdy do nepoznání. Tituly postavené na soupeření o omezená místa ve dvou zplihnou, protože se prakticky nemáte o co přetahovat. Naopak hry, kde každý staví hlavně na svém, ve čtyřech nabobtnají o čekání mezi tahy. Vodítko nabízí anketa na BoardGameGeeku, kde hráči u každé hry hlasují, při kolika hráčích je nejlepší a při kolika ještě dobrá. Rozdíl mezi „nejlepší ve dvou“ a „ve dvou se to dá“ bývá u konkrétních titulů propastný a na obalu ho nenajdete.

Vlastní kategorií jsou hry stavěné přímo pro dva. Poznáte je podle toho, že dvojice není v popisu uvedená jako varianta, ale jako výchozí režim. Bývají kratší a hutnější, protože nemusí řešit, co dělat s pátým hráčem.

Sólo režim se za posledních deset let posunul z okrajové poznámky do standardní výbavy, ověřte si ale, jestli není jen přilepený na poslední stránce pravidel. Rozdíl mezi promyšleným sólo modulem a variantou „hrajte proti sobě za dva“ poznáte hned první partii.

Délka partie: k číslu na krabici připočtěte výklad

Údaj o délce počítá s hráči, kteří pravidla znají. První partie trvá skoro vždycky výrazně déle, protože se do ní vejde vysvětlování, listování pravidly a jedno dvě kola, kdy si všichni ohmatávají, co vlastně dělají.

U kratších her je ten rozdíl snesitelný. U velkých krabic dokáže první sezení protáhnout hru o hodinu a to je přesně ta hodina, po které začne někdo koukat na hodinky. Mezi délkou a hloubkou existuje vztah, který se obejít nedá. Krátká hra nemůže nabídnout dlouhý oblouk, kdy pomalu budujete něco, co se vyplatí až v poslední čtvrtině. Zato ji zahrajete dvakrát za večer a špatný start vás nestojí celý podvečer.

Delší hra dá prostor plánování a pocit, že jste něco postavili. Cenou je, že se na stůl dostane méně často. Pokud kvůli jedné krabici musíte domlouvat termín tři týdny dopředu, něco je špatně.

Praktické měřítko: sečtěte čas na přípravu, výklad, partii a úklid. Když součet přeleze to, co váš stůl reálně vydrží, hledejte jinou hru. Tenhle výpočet zachrání víc nákupů než jakýkoli žebříček.

Věk na obalu: čte, počítá, vydrží

Číslo na krabici je odhad vydavatele a bere v úvahu hlavně tři schopnosti. Jestli dítě plynule čte, jestli zvládne počítání, které hra vyžaduje, a jak dlouho udrží pozornost. Bystré osmileté dítě si často poradí s hrou označenou „od deseti let“, pokud v ní nejsou dlouhé texty na kartách. Naopak dvanáctileté dítě, které špatně snáší prohru, se u tvrdě soutěžní hry netrápí kvůli pravidlům, ale kvůli tomu, jak partie dopadla.

U rodinného hraní se vyplatí sledovat ještě dvě věci, o kterých obal mlčí. Jestli se ve hře vyřazují hráči, protože pro dítě je půlhodinové přihlížení silný zážitek a ne z těch dobrých. A jak dlouhé jsou tahy, protože čekání je u dětí nejrychlejší cesta k telefonu.

Věkové doporučení berte jako vodítko k tomu, co hra vyžaduje, ne jako povolenku ke stolu.

Složitost pravidel: kolik výkladu parta unese

Složitost je nejčastější důvod, proč se hra nevrátí na stůl. Málokdy kvůli tomu, že by byla špatná. Obvykle proto, že se nikomu nechce ji podruhé vysvětlovat.

Hráčská komunita používá pro složitost anglické slovo weight, tedy váha. BoardGameGeek na něm staví údaj Complexity Rating na škále od jedné do pěti, který vyplňují sami uživatelé. Lehká rodinná hra se pohybuje kolem jedničky a dvojky, střední třída kolem trojky, těžké tituly nad čtyřkou. Ta škála má ale slabinu, kterou při výběru poznáte hned. Míchá dohromady tři různé věci: kolik pravidel si musíte zapamatovat, jak hluboká jsou rozhodnutí a jak dlouho trvá, než hru pochopíte. Hra může mít pravidla na dvě stránky a přitom vás nutit přemýšlet dvacet minut nad jedním tahem.

Pro výběr je praktičtější odhadnout, jak dlouhý výklad snese konkrétní parta. Deset minut je hranice, po které začne většina lidí u stolu vypínat. Když víte, že vysvětlovat budete pokaždé vy, počítejte s tím, že si pravidla musíte nejdřív pořádně nastudovat sami.

Platí tu tvrdý kompromis. Jednodušší pravidla znamenají menší hloubku a rychlejší okoukání. Složitější systém dá víc prostoru pro plánování, ale zaplatíte za to tím, že hru dostanete na stůl jen s lidmi, kteří na ni mají náladu.

Žánr a mechanika: podle čeho se hraje

Téma na víku prodává, ale o desáté partii rozhodne systém pod ním. Krásné ilustrace vydrží první dva večery, mechanika, která vás baví, vydrží roky.

Nejčastěji narazíte na několik velkých rodin herních mechanik. Worker placement znamená, že rozmisťujete své figurky na políčka s akcemi a soupeř vám je může obsadit dřív. Deckbuilding je princip, kdy si během hry sami stavíte balíček karet a postupně z něj odstraňujete slabé kusy. Engine building označuje hry, kde budujete soustrojí, které vám každé kolo přináší víc než to minulé.

K tomu přibývají kooperativní hry, kde hrajete společně proti hře a nikdo nikoho neporáží. Párty hry, kde se hlavně mluví, hádá a předstírá. A abstraktní hry bez tématu, u kterých rozhoduje čistě pozice na plánu.

Filler je kratičká hra na deset až dvacet minut, kterou zahrajete, než dorazí zbytek party nebo než dojede pizza. Gateway hra je vstupní titul, který moderní deskovku představí někomu, kdo zná jen Člověče a Monopoly.

Při výběru pomáhá otázka, co vás na hraní baví. Stavět něco, co roste? Hledejte engine building. Přechytračit soupeře? Jděte po hrách s dražbou nebo blafováním. Vyprávět příběh? Kooperativní a příběhové tituly. Odpověď na tuhle otázku zúží nabídku rychleji než všechny recenze dohromady.

Rodinná, párty a hráčská hra: tři různá zadání

Prodejní kategorie svádějí k tomu, číst je jako stupně náročnosti. Každá z nich přitom řeší jiné zadání a mezi nimi se nedá jednoduše postupovat výš.

Rodinná hra musí zvládnout, že u stolu sedí devítileté dítě i babička, a nesmí nikoho vyřadit ze hry dřív, než skončí. Vítězí u ní čitelnost. Každý má vidět, co jeho tah udělá, a nikdo nemá čekat pět minut.

Párty hra řeší jiný problém: co dělat s osmi lidmi, kteří přišli hlavně kvůli sobě navzájem. Pravidla jsou minimální, protože nikdo nechce v deset večer poslouchat výklad. Zábava stojí na mluvení, hádání a předstírání. Ve třech lidech taková hra obvykle zplihne. Hráčská hra počítá s tím, že si sednete kvůli hře samotné. Snese delší výklad, delší partii i to, že se prvních dvacet minut budete rozkoukávat. Za to nabídne rozhodnutí, nad kterými se dá přemýšlet, a partie, které se od sebe liší.

Chyba, která se opakuje: koupit hráčskou hru s tím, že „to zvládneme i s dětmi“, nebo párty hru pro pravidelný večer ve třech. Kategorie se ohýbají hůř, než se v obchodě zdá. Existují tituly, které se do dvou škatulek vejdou. Bývají to rodinné hry s hlubší vrstvou nebo hráčské hry s velmi krátkými tahy. Je jich ale méně, než by prodejní popisky naznačovaly.

Interakce a náhoda: dva regulátory nálady u stolu

Tohle jsou kritéria, na která se při prvním nákupu zapomíná nejčastěji, a přitom rozhodují o tom, jestli si po partii ještě povídáte.

Interakce znamená, jak moc si hráči smějí lézt do zelí. Na jednom konci jsou hry, kde si každý staví na svém a soupeře řešíte jen tím, že vám sebere políčko. Na druhém tituly, kde se přímo útočí, kradou zdroje a uzavírají spojenectví. Ani jedno není lepší, jen sedne úplně jiné sestavě.

Nízká interakce se hodí do party, kde by přímý útok kazil náladu, a k lidem, kteří rádi plánují bez toho, aby jim plán někdo rozbil. Vysoká interakce naopak drží pozornost i mimo vlastní tah a odpouští, když někdo hraje slabě.

Náhoda funguje podobně. Kostky a náhodně dobírané karty srovnávají rozdíly mezi zkušeným a začínajícím hráčem, takže se dobře hraje smíšená parta. Kdo chce, aby o výsledku rozhodl výhradně jeho úsudek, hledá hry, kde se losuje málo nebo vůbec. Rozdíl je i v tom, kdy náhoda přijde. Když si hodíte kostkou a pak se rozhodujete, co s výsledkem uděláte, máte pořád co dělat. Když hodíte kostkou až poté, co jste se rozhodli, a hod vám tah zruší, bolí to.

Rozpočet: za co se u deskovek platí

Za co u deskovky platíte, je hlavně materiál. Počet dřevěných dílků, plastové figurky, velikost krabice, kvalita papíru. S tím, jak dobrý večer u hry strávíte, to souvisí volně.

Karetní hra ve velikosti knížky dokáže zabavit stejně dobře jako kolos, který se sotva vejde na stůl.

Pro první nákup dává smysl zůstat níž. Levnější hra se snáz posune dál, když se ukáže, že vaší partě nesedla. U drahé krabice se člověk podvědomě snaží nákup obhájit a hraje ji, i když ho nebaví.

Počítejte s tím, co přibude potom. U karetních her, které se často míchají, obaly na karty. U velkých titulů vložka nebo krabičky, aby příprava netrvala čtvrt hodiny.

U některých her rozšíření, bez kterých vám základ po čase přijde tenký.

Držte se jedné krabice na nákup. Rozehraná hra vám sama napoví, co hledat v té příští, kdežto stoh nerozbalených krabic vás jen tlačí ke špatnému svědomí.

A u výhodných koupí z bazaru kontrolujte úplnost. Chybějící dřevěné dílky se dohánějí hůř než škrábanec na víku.

Jazyk v krabici a české vydání

Kritérium, které světové žebříčky neřeší a české stoly ano. Rozhoduje totiž o tom, jestli si hru zahrajete se všemi, nebo jen s těmi, kdo umí anglicky. Hry se liší tím, kolik textu potřebujete během partie přečíst. Některé nemají v krabici jediné slovo a symboly jsou srozumitelné po prvním vysvětlení. Jiné stojí na kartách s odstavcem textu, kde jedno slovo mění, co karta dělá. BoardGameGeek na to má u každé hry anketu o jazykové závislosti a je to jeden z nejužitečnějších údajů, které tam najdete.

U her bez textu si vystačíte s přeloženými pravidly. U textových titulů bez české verze počítejte s tím, že celý večer bude jeden člověk překládat ostatním karty, a to zábavu ubíjí spolehlivě.

České vydání navíc obvykle znamená dostupné náhradní díly, českou podporu při sporných pravidlech a to, že hru někdo v prodejně umí vysvětlit. Anglický originál bývá levnější a vyjde dřív. Kompromis je tedy jasný: rychlost a cena proti tomu, kolik lidí si u vás doma zahraje.

Než koupíte anglickou verzi, projděte si fotky karet, odstavec textu na kartě vypadá v obchodě nevinně a u stolu se z něj stane brzda.

Znovuhratelnost: co rozhoduje o desáté partii

Cena za jednu odehranou partii je poctivější měřítko než cena na štítku. Krabice, kterou zahrajete padesátkrát, vyjde levněji než ta, kterou dvakrát otevřete a pak prodáte.

Znovuhratelnost stojí na tom, jestli se partie od sebe liší. Někdy to zajišťuje proměnlivá výchozí situace, jindy karty, které se do hry dostanou pokaždé jiné, jindy různé role s odlišnými schopnostmi.

Opačným případem jsou hry postavené na jednom velkém překvapení. Únikové hry a příběhové tituly na jedno použití mohou být skvělým večerem, ale počítejte s tím, že se krabice po dohrání zavře. To není vada, jen jiný typ nákupu. Nejrychleji hru zabije nalezený postup, který funguje pokaždé. Když po páté partii víte, že se vyplatí vždy táhnout stejnou úvodní sekvenci, hra vám otevřela dno. Dobré tituly to řeší tím, že mění výchozí podmínky nebo nutí hráče reagovat na sebe navzájem.

Před nákupem se dá zjistit hlavně jedno: kolik různých startovních situací hra nabízí a jestli mají hráči odlišné schopnosti, nebo začínají všichni stejně. Stejný start není vada, jen se u něj dno hry obvykle ukáže o pár partií dřív.

Když vybíráte jako dárek

Nákup pro někoho jiného má vlastní pravidla, protože nevidíte na jeho stůl. Vsaďte spíš na kratší a jednodušší titul. U dárku nemáte možnost pravidla vysvětlit, takže hra musí obstát sama s vlastním sešitem pravidel. Krabice, která vyžaduje zkušeného vykladače, skončí zabalená v igelitu.

Zjistěte, kolik lidí u obdarovaného hraje. Hra pro čtyři až šest hráčů je pro pár, který hraje ve dvou, jen hezká krabice. Tahle jediná otázka zachrání většinu nepovedených dárků. U her s texty na kartách ověřte českou verzi. Pokud vyšla, kupujte ji, i kdyby byla o něco dražší. Anglické karty vyřadí ze hry každého, kdo u stolu nečte plynule.

A vyhněte se pokušení darovat titul, který milujete vy. Vlastní oblíbená hra bývá výsledkem let hraní a na cizí stůl sedne jen náhodou. Bezpečnější je zeptat se v prodejně na hru, která se dobře vysvětluje sama.

Když se kritéria perou mezi sebou

Tady se ukáže, jestli výběru rozumíte. Sedm kritérií si totiž skoro nikdy nesedne do jedné krabice a je potřeba vědět, co obětovat.

Chcete hloubku a máte hodinu? Jedno z toho padne. Existují hutné hry na čtyřicet minut, ale mají pravidla, která nováčkovi vysvětlíte hůř než dvouhodinovému kolosu. Chcete hru pro pět lidí, která se hraje svižně? Připravte se na to, že hloubka bude nižší, nebo že hra poběží se současnými tahy, což zase ubere na sledování ostatních.

Chcete titul, který pobaví děti i dospělé po jejich uložení? Většinou hledáte dvě různé hry. Krabic, které to zvládají v obou režimech, je málo a obvykle jsou kompromisem v obou směrech. Chcete málo náhody a zároveň hru pro smíšenou partu, kde jeden hraje deset let a druhý poprvé? Bez náhody nebo bez handicapu se souboj rozhodne dopředu a nováček to pozná.

Užitečné pravidlo: vyberte si dvě kritéria, na kterých trváte, a u zbytku ustupte. Když trváte na všech sedmi, skončíte s krabicí, která je průměrná ve všem.

Odkud brát čísla a komu věřit

Krabice řekne rozpětí hráčů, čas a věk. Všechna tři čísla jsou marketingově vstřícná, takže je berte jako spodní hranici toho, co vás čeká.

Popis v e-shopu bývá přeložený z materiálů vydavatele, takže se z něj dozvíte, co hra slibuje, ne jak se hraje. Užitečnější je seznam obsahu krabice a údaj o jazykové závislosti, tedy o tom, jestli je na kartách text, který musíte umět přečíst. BoardGameGeek je největší světová databáze her a nabízí jak průměrné hodnocení, tak vlastní žebříčkové číslo, které se od průměru liší. K tomu ankety, ve kterých hráči hlasují o vhodném počtu lidí u stolu a o množství textu v krabici. Pro výběr bývají tyhle ankety užitečnější než samotná známka.

České prostředí má vlastní databáze a diskuze, kde se dozvíte to, co světový žebříček neřeší: jestli hra vyšla česky, jak je udělaný překlad a kde ji seženete. Portál Zatrolené hry funguje od roku 2007 a stojí na uživatelských recenzích a hodnoceních.

Videa s vysvětlením pravidel mají jednu výhodu, kterou text nedožene. Uvidíte, jak hra vypadá rozehraná, kolik místa zabere na stole a jestli se v ní vyznáte. Pusťte si prvních deset minut a zeptejte se sami sebe, co byste ve svém tahu udělali. Odpověď „nevím“ je použitelná informace.

Recenzím věnujte pozornost hlavně tam, kde autor píše, komu hra nesedne. Chvála se dá napsat na cokoli, výhrady jsou konkrétní. Užitečné jsou i nízké známky, protože v nich lidé obvykle pojmenují přesně to, co jim vadilo, a vy si tak porovnáte, jestli by to vadilo i vám.

Nejspolehlivější zdroj je pořád herna. Hodina u cizího stolu vám o hře řekne víc než dvacet recenzí a stojí míň než špatný nákup.

Rozhodovací postup na pět minut

Když si projdete předchozí odstavce, výběr se dá zúžit takhle.

Začněte počtem lidí, kteří se u vás scházejí nejčastěji, a časem, který večer opravdu máte. Tím vypadne většina nabídky.

Pak si určete, kolik výkladu parta snese. Deset minut, dvacet, nebo si někdo rád přečte pravidla dopředu? Tahle odpověď rozhodne o složitosti víc než vaše vlastní chuť. Zvolte, jestli chcete soupeřit, nebo hrát společně. Kooperace řeší rozdíly ve zkušenostech i nechuť k přímé konfrontaci, soutěžní hry dávají ostřejší napětí.

Teprve teď se dívejte na téma a ilustrace. V tuhle chvíli už vám zbývá pár krabic a vybíráte podle toho, co se vám líbí, což je legitimní a příjemné. A než zaplatíte, zkuste si hru zahrát nebo si aspoň pusťte video, kde ji někdo vysvětluje. Pokud po deseti minutách výkladu nevíte, co byste ve svém tahu dělali, hra je na vaši partu zatím moc.

Na co si dát pozor

  • Výběr podle pozice v žebříčku. Světová hodnocení sestavují lidé se stovkami odehraných partií a jejich vkus se liší od vkusu rodiny, která hraje jednou za měsíc.
  • Ignorování počtu hráčů. Údaj na obalu vymezuje hranice hratelnosti, nikde neslibuje, při kolika lidech hra ožije.
  • Podceněný čas na výklad. K uvedené délce partie připočtěte první vysvětlování, jinak vám večer nevyjde.
  • Nákup podle počtu komponent. Víc dřevěných dílků znamená hlavně delší přípravu a vyšší cenu.
  • Jazyková závislost. U hry s texty na kartách bez české verze si ověřte, jestli u stolu všichni přečtou anglickou kartu bez cizí pomoci.
  • Tři krabice v jednom nákupu. Rozbalí se jedna a zbylé dvě vám budou připomínat, že jste to přehnali.

Čím začít, když pořád váháte

Sáhněte po kratší a jednodušší variantě, než na kterou si troufáte. Když se lehká hra ukáže jako mělká, přijdete o půl hodiny a jdete dál. Když si troufnete na těžkou krabici a parta nestíhá, přijdete o celý večer a hru stejně nedohrajete.

Vyberte titul, který se vejde do času, jaký máte pravidelně k dispozici, a do počtu lidí, kteří u vás skutečně sedají ke stolu. Hra, která se dostane na stůl desetkrát ročně, porazí tu dokonalou, co leží zabalená. Až vám první hra začne být těsná, poznáte to sami. Budete vědět dopředu, jak partie dopadne, nebo vám bude vadit, že o výsledku rozhodne poslední karta. To je dobrá zpráva a zároveň nejlepší zadání pro další nákup: hledejte titul o stupeň výš, ne o tři, a nejlépe takový, který má s tou oblíbenou něco společného.