Zeptejte se pěti lidí, co je karetní hra, a dostanete pět odpovědí. Někdo si vybaví babičku a mariáš, jiný krabičku s vesmírnou tematikou z herny a další hromadu lesklých balíčků, na které jeho syn utrácí kapesné. Karetní hry se totiž dávno rozdělily na tři světy, které spolu mají společný jen materiál. Tenhle přehled ukazuje, čím se liší a do čeho se vlastně pouštíte.

Tři koníčky pod jedním názvem

Dělicí čára nevede podle motivů na kartách ani podle toho, jak jsou hry těžké. Vede podle toho, co si vlastně kupujete.

U klasických her kupujete balíček. Pravidla jsou zdarma, ústně předávaná a v každém kraji trochu jiná. U moderních autorských her kupujete krabičku s pevným obsahem a hotovou hru, kterou vysvětlíte za deset minut. U sběratelských karetních her kupujete surovinu, ze které si teprve postavíte vlastní balíček, a nákup pokračuje dál. Tenhle rozdíl rozhoduje o penězích, o čase a hlavně o tom, jestli se v koníčku najdete. Kdo miluje sbírání a stavění, bude se u pevné krabičky nudit. Kdo chce zaplatit jednou a mít pokoj, se ve sběratelských kartách vyloženě nepotká.

Čím se karetní hry liší od deskovek

Hranice mezi kartami a deskovkami se stírá, protože moderní hry s plánem obvykle nějaké karty obsahují. Praktické rozdíly ale zůstávají.

Karetní hra zabere méně místa, a to jak v batohu, tak na stole. Balíček se vejde do kapsy, plán s figurkami ne. Pro hraní v hospodě, ve vlaku nebo na chatě je to rozdíl, který rozhodne o tom, jestli se vůbec hraje. Příprava je kratší. Zamíchat a rozdat trvá minutu, zatímco u velké krabice se pět minut vybalují žetony a rozkládá plán. Karetní hru proto vytáhnete i tehdy, když máte hodinu, což se u těžších titulů nestává.

Cenou je menší podívaná. Karta je karta, i když má krásnou ilustraci. Kdo si potrpí na dřevěné figurky a rozložený svět na stole, u čistě karetní hry ten pocit nezažije.

Náhoda je u karet obvykle vyšší. Dobíráte a míchá se, takže i dobře rozehraná partie se dá zvrátit tím, co komu padne. Autoři to řeší různě, ale úplně to nezmizí.

Klasické karty, které se u nás hrají od dětství

Mariášové karty poznáte podle čtyř barev, které mají místo srdcí a káry žaludy, listy, srdce a kule. Balíček má dvaatřicet listů a obslouží celou řadu her.

Mariáš samotný se hraje ve dvou až čtyřech lidech, nejčastěji ve třech. Existuje ve dvou hlavních podobách, volený a licitovaný, a k tomu v řadě verzí pro jiné počty hráčů. Turnajová pravidla vydává Český svaz mariáše, u kuchyňského stolu se ale hraje po svém.

Prší je první karetní hra, kterou většina Čechů kdy hrála. Dva až pět hráčů, mariášové karty a princip, který zvládne šestileté dítě. Odkládáte kartu shodné barvy nebo hodnoty a kdo se zbaví ruky, vyhrál. Zbytek zábavy obstarají karty se zvláštní schopností, typicky sedmičky a esa. Která karta co přesně umí, se ale kraj od kraje liší.

Žolíky jsou o stupeň výš. Hrají se sto osmi kartami, což jsou dva francouzské balíčky po dvaapadesáti a k tomu čtyři žolíci. Sedne k nim dva až šest lidí a jde o skládání postupek a stejných hodnot na stůl, přičemž první vyložení musí splnit bodovou hranici. Kdo se jako první zbaví karet, kolo končí.

Kanasta má překvapivě přesný rodokmen. Vznikla v roce 1939 v Montevideu, kde ji vymysleli architekt Alberto Serrato a prokurátor Segundo Santos, a jméno dostala podle koše, do kterého si karty odkládali. Hraje se stejnými sto osmi kartami jako žolíky, sedne k ní dva až šest hráčů a ve čtyřech nebo šesti se hraje v párech proti sobě.

Cílem je poskládat kanastu, tedy sedm karet stejné hodnoty.

Proč u klasických her neexistuje jediná správná verze

Tohle je největší past klasických karet. Hádka o to, jak se hra hraje správně, dokáže sejmout náladu u stolu rychleji než prohra. Česká Wikipedie u mariáše přímo upozorňuje, že se pravidla regionálně liší v tom, které hry se hrají a jak se dělá konečné vyúčtování, takže se hráči mají domluvit předem. U prší kolují desítky variant a jejich kombinací, včetně verzí zahraničních. Také u žolíků se před hrou domlouvá počet a hodnota karet a řada mechanik je uvedená jako povolená varianta, ne jako pevné pravidlo.

Praktický důsledek je jednoduchý. Když sednete ke stolu s novou partou, nejdřív se domluvte, co platí. Kdo bere sedmičky, kolik karet se rozdává, jestli se dobírá do konce balíčku. Pět minut domluvy ušetří hodinu dohadování.

Návody, které najdete na internetu, berte jako jednu z možných verzí. Žádný z nich není závazný a nikdo nemá právo prohlásit, že ten váš rodinný způsob je špatně. Výjimkou jsou turnaje a organizované hraní, kde platí pravidla pořadatele a domácí zvyklosti se nechávají doma. Tam se naopak vyplatí si je nastudovat předem, protože zjistit až u stolu, že se hraje jinak než v hospodě, není příjemné.

Moderní autorské karetní hry

Druhý svět vypadá jinak už v obchodě. Na víku je jméno autora, na zadní straně počet hráčů, věk a délka partie, uvnitř pevný obsah a sešit pravidel.

Rozsah je široký. Sushi Go! od Phila Walkera-Hardinga z roku 2013 je patnáctiminutová hříčka pro dva až pět lidí, u které si vybíráte kartu a zbytek posíláte sousedovi. Hanabi Antoina Bauzy z roku 2010 dostala Spiel des Jahres za rok 2013 a stojí na tom, že vidíte karty ostatních a svoje ne. Krycí jména Vlaady Chvátila, která vydalo Czech Games Edition v roce 2015, vyhrála Spiel des Jahres 2016 jako jediná původní česká hra v historii ceny. Kooperativní The Crew od Thomase Singa, kterou v roce 2019 vydal Kosmos, přidala k zdvihové hře padesát misí, které na sebe navazují, a získala za to Kennerspiel des Jahres 2020. Jedna mise vyjde zhruba na dvacet minut, celá kampaň zabaví partu na měsíce.

Na opačném konci stojí hry pro velký stůl. 6 nimmt! Wolfganga Kramera z roku 1994 zvládne dva až deset hráčů se sto čtyřmi kartami. Dobble se hraje ve dvou až osmi lidech s pětapadesáti kartami, kde každé dvě mají právě jeden společný symbol.

Společné mají tyhle hry jednu věc. Zaplatíte jednou, dostanete kompletní hru a nikdo po vás nechce, abyste dokupovali. Rozšíření existují, ale jsou volitelná.

Mechaniky, které v moderních kartách potkáte

Když si přečtete popis hry a narazíte na tyhle výrazy, tady je jejich překlad do češtiny.

Zdvihové hry znamenají, že se v každém kole vynáší karta a někdo kolo bere. Tenhle princip znají hráči mariáše i bridže, moderní autoři si s ním ale hrají po svém. The Crew ho třeba obrátila do spolupráce, kde si hráči skoro nesmí nic říct.

Draftování znamená, že si z ruky karet jednu vyberete a zbytek posunete dál. Sushi Go! na tom stojí celé. Výhoda je, že všichni hrají současně a nikdo nečeká.

Deckbuilding je postup, kdy během partie kupujete nové karty do vlastního balíčku a ten se postupně mění. Vymyslel ho Dominion Donalda X. Vaccarina v roce 2008 a dostal za to Spiel des Jahres 2009. Do roku 2017 se ho prodalo přes dva a půl milionu kusů a k září 2024 k němu existovalo šestnáct rozšíření.

Sbírání sad znamená, že skládáte karty stejného druhu a bodujete za dokončené skupiny. Jaipur od Sébastiena Pauchona z roku 2009 na tom postavil obchodní duel pro přesně dva hráče.

Skryté role rozdají každému tajnou identitu a hra se točí kolem toho, kdo je kdo. Bang! Emiliana Sciarry z roku 2002 dala čtyřem až sedmi lidem role šerifa, pomocníků, banditů a odpadlíka. Počítejte s tím, že vyřazený hráč pak jenom přihlíží.

Sběratelské karetní hry a jejich otevřený konec

Třetí svět začal v roce 1993, kdy Richard Garfield přišel s hrou Magic: The Gathering. První náklad, který čítal 2,6 milionu karet, vydavatelství Wizards of the Coast vyprodalo prakticky okamžitě.

Princip je jiný než u krabicových her. Kupujete boostery, tedy zatavené balíčky s osmi až patnácti náhodně zabalenými kartami, kde máte zaručený jen počet karet dané vzácnosti. Z toho, co nasbíráte a natrejdujete, si postavíte vlastní balíček a s ním hrajete.

Rozměry téhle branže jsou obtížně uchopitelné. Pokémon TCG má podle údajů k březnu 2025 přes pětasedmdesát miliard prodaných karet, Yu-Gi-Oh! zhruba pětatřicet miliard k lednu 2021 a v Magicu existuje přes třicet tisíc unikátních karet. A teď to podstatné, co se v nadšených textech o sběratelských kartách často neřekne. Tenhle koníček nemá konec. Nová rozšíření vycházejí průběžně a Wizards of the Coast ohlásili jen pro rok 2026 šest velkých sad Magicu. Když chcete hrát soutěžně v aktuálním formátu, znamená to průběžný výdaj, který se nikdy nezastaví.

Sběratelským kartám se kvůli tomu vyhýbat nemusíte. Chce to jenom jít do nich s otevřenýma očima. Rodičům se hodí vědět, že dítě, které si přinese ze školy nadšení pro Pokémony, si neříká o jeden dárek k Vánocům. Říká si o průběžný koníček. A hodnota karet na sekundárním trhu kolísá, takže jako spoření to nefunguje.

Balení s pevným obsahem jako střední cesta

Pro lidi, které láká stavění vlastního balíčku, ale odpuzuje náhoda a otevřený rozpočet, existuje střední cesta. Fantasy Flight Games na ni má registrovanou ochrannou známku Living Card Game, zkratkou LCG. Princip stojí na tom, že obsah každého balení je pevný a nenáhodný. Žádné boostery, žádné rozdíly ve vzácnosti, vždycky víte, co si kupujete. Rozšíření vycházejí pravidelně a obsahují přesný seznam karet.

Nejznámější tituly téhle školy jsou Arkham Horror: The Card Game z roku 2016 pro jednoho až čtyři hráče, kde se hraje kooperativní kampaň v lovecraftovském světě, dále The Lord of the Rings: The Card Game a Marvel Champions: The Card Game.

Konkurence stejný obchodní model používá pod jinými názvy, protože termín LCG má Fantasy Flight chráněný. Upper Deck například svůj VS System prodává jako Two-Player Card Game. Výdaj je i tady průběžný, protože rozšíření vycházejí dál. Rozdíl je v tom, že nekupujete náhodu. Za konkrétní kartu, kterou chcete, zaplatíte přesně jednou a nemusíte doufat, že vám padne z boosteru.

Kolik si která rodina vezme času a místa

Klasické karty jsou nejlacinější vstup do koníčku a zaberou jednu kapsu. Cenou je, že hru musí někdo umět a naučit vás ji, protože pravidla nejsou v krabici. Moderní krabičky mají jasně danou stopu. Jedna hra, jedna police, jeden nákup. Když vám nesedne, dá se dát dál. Sbírka dvaceti karetních krabiček se vejde do jedné poličky a vydrží roky.

Sběratelské karty jsou nejnáročnější na všechno. Na peníze, na místo, na čas při třídění a stavění balíčků a taky na to najít soupeře, který hraje totéž. Bez místní komunity nebo herny, kde se sejdou hráči, je z toho drahá sbírka bez využití.

Časová stopa se přitom liší i uvnitř téhle rodiny. Samotná partie Magicu nebo Pokémonů netrvá o nic déle než průměrná krabicová hra. Čas ale spolyká to okolo. Třídění nových karet, hledání kombinací, úpravy balíčku po každé prohře a sledování toho, co se v aktuálním formátu hraje. Pro někoho je právě tohle ta zábava, pro jiného otrava, které se chtěl vyhnout. Hry s pevným obsahem balení leží mezi krabičkami a sběratelskými kartami. Stavění balíčku máte, náhodu při nákupu ne. Rozšíření vycházejí dál, takže rozpočet je průběžný, ale předvídatelný.

Co z těch tří světů sedne dětem

U dětí se odpověď v každé z těch tří rodin liší, a rozdíly jsou velké.

Klasické karty mají tu výhodu, že prší zvládne šestileté dítě a hrát se dá kdekoli. Obyčejný balíček vydrží roky a nikdo neřeší, když se ohne. Pozor jenom na to, aby si dospělí u stolu nedomlouvali variantu podle sebe a dítě z toho nebylo zmatené.

Z moderních her sedne mladším dětem Dobble, protože se v něm hledají obrázky a čtení není potřeba. Sushi Go! přidává trochu počítání a plánování a hraje se od osmi let. Věk na krabici přitom berte jako vodítko. Rozhoduje spíš to, jestli dítě přečte text na kartě, spočítá body a vydrží u stolu, než datum narození.

Ve sběratelských kartách jsou děti a teenageři domácí publikum, hlavně u Pokémonů. Právě proto se vyplatí od začátku nastavit rozpočet a bavit se o tom, že sbírka nemá konec. Sbírání karet samo o sobě je neškodná zábava. Problém začne, když se z ní stane měsíční položka, se kterou nikdo nepočítal.

A ještě jedna věc, na kterou se u dětí zapomíná. Hry, kde se hráč vyřadí a pak jen kouká, jsou u menších dětí spolehlivá cesta k slzám. Bang! a jemu podobné tituly si nechte na starší partu.

Na co si dát pozor

  • U klasických her se před první partií domluvte na verzi pravidel. Neexistuje jedna závazná a hádka o sedmičky pokazí večer spolehlivě.
  • Stejný název hry v jiném vydání může znamenat jiný počet hráčů i jiný obsah krabičky.
  • U sběratelských karet počítejte s průběžným výdajem, ne s jednorázovým nákupem.
  • Karty jako investice jsou riskantní. Ceny na sekundárním trhu se hýbou a záruku nemáte žádnou.
  • Hry s vyřazováním hráčů si u dětí a u velkých skupin promyslete dvakrát.
  • Než začnete se sběratelskou hrou, zjistěte, kde a s kým ji budete hrát. Balíček bez soupeře je jen sbírka obrázků.

Kudy do karetních her vejít

Kdo chce zaplatit jednou a hrát hned, patří ke krabičkovým hrám. Jedna dobře vybraná hra pro vaši partu udělá víc než pět náhodných nákupů. Kdo má doma mariášové karty a lidi, kteří klasiku znají, má vstup zdarma. Stačí se domluvit na pravidlech a případně sáhnout po hře, kterou jste ještě nezkusili. Kanasta nebo žolíky obvykle příjemně překvapí partu, která zná jen prší.

Kdo miluje stavění vlastního balíčku, ale nechce otevřený rozpočet, má sáhnout po deckbuildingu v krabici nebo po hrách s pevným obsahem balení. Zábavu ze skládání vlastního balíčku dostane, náhodu při nákupu ne. A do sběratelských karetních her jděte až tehdy, když víte, s kým budete hrát a kolik jste ochotní dávat do koníčku měsíčně. Ta odpověď je důležitější než výběr konkrétní hry.