Nejčastější důvod, proč krabice zůstane zabalená, není cena ani složitost. Je to čas. Hra na tři hodiny se v běžném týdnu na stůl nedostane, i kdyby byla sebelepší. Výběr podle délky hry proto začíná otázkou, kolik času máte doopravdy k dispozici, a teprve pak se řeší, co se do něj vejde.

Půl hodiny: fillery a malé krabičky

Filler je v herním slangu krátká hra, kterou vyplníte čekání nebo přestávku mezi většími tituly. Pravidla se vysvětlí za pár minut, partie skončí dřív, než někdo ztratí zájem, a krabička se vejde do batohu. Do téhle skupiny patří Love Letter, karetní hříčka na dvacet minut, kde se ve druhé edici hraje ve dvou až šesti. Sushi Go od Phila Walkera-Hardinga pro dva až pět hráčů od osmi let staví na draftování, tedy na tom, že si z ruky karet jednu necháte a zbytek pošlete sousedovi. Kingdomino Bruna Cathaly se hraje ve dvou až čtyřech a partie zabere patnáct až dvacet minut.

Kompromis je v tom, co krátká hra nemůže nabídnout. Nedostanete pocit, že jste celý večer něco budovali. Chyba v prvním kole vás nestojí dvě hodiny, ale ani dobré rozhodnutí se nestihne rozvinout do něčeho velkého.

Zato se dá partie zopakovat, a to je u fillerů ta hlavní devíza. Když někdo prohraje smůlou, revanš přijde za dvacet minut, ne za týden. Krátká hra se hodí i tam, kde by ji člověk nečekal. Na chalupu, kde není jistá elektřina ani stůl. Na začátek večera, než dorazí poslední host. Na konec večera, když už na velkou krabici nikdo nemá sílu, ale nikomu se ještě nechce domů. A do batohu na cesty, protože rozměry krabičky rozhodují víc než cokoli jiného.

Krátkou hru si přitom nepleťte s hrou pro děti. Onitama trvá patnáct minut a hraje se ve dvou, přesto v ní o výsledku rozhoduje výhradně to, jak dobře čtete soupeřovy možnosti. Délka partie a náročnost přemýšlení spolu souvisejí volněji, než se zdá.

Hodina: rodinné střední váhy

Tady bydlí největší část moderních deskovek a taky většina her, které si lidé pořizují jako první. Ticket to Ride, tedy klasika Alana R. Moona z roku 2004, se hraje ve dvou až pěti od osmi let a partie zabere 30 až 60 minut. Pravidla se dají vyložit za pár minut, což z ní dělá spolehlivý tip na večer s návštěvou. Azul Michaela Kieslinga pro dva až čtyři hráče na 30 až 45 minut nabízí přemýšlení nad tím, co necháte soupeři. Splendor od Marka Andrého se hraje ve dvou až čtyřech zhruba půl hodiny a Carcassonne Klause-Jürgena Wredeho ve dvou až pěti za 30 až 90 minut.

To rozpětí u Carcassonne stojí za pozornost. Ve dvou hráčích jde o svižnou hru, v pěti se protáhne skoro na trojnásobek. U her v téhle kategorii rozhoduje počet lidí u stolu víc než cokoli jiného.

Střední váhy se vejdou do večera i s výkladem pravidel a snesou, když se u stolu povídá. Jejich slabina je předvídatelnost, protože po dvaceti partiích většinu z nich prohlédnete. Pro první nákup je tahle kategorie nejrozumnější sázka. Zjistíte na ní, co vaší partě sedí, aniž byste riskovali dvouhodinovou nudu. A když se ukáže, že vám hloubka chybí, poznáte to rychle a další krabice se trefí líp.

Dvě kratší partie, nebo jedna dlouhá?

Máte volný večer a rozhodujete se mezi jednou hrou na dvě hodiny a dvěma na hodinu. Není to stejné rozhodnutí a nevede ke stejnému večeru.

Dvě kratší partie dají dvakrát nový start. Kdo prohrál první, jde do druhé s čistým štítem a večer nikoho nebolí. Cenou je, že se dvakrát připravuje, dvakrát uklízí a pokaždé se něco vysvětluje.

Jedna delší partie dá souvislý oblouk a pocit, že se něco stalo. Cenou je, že se pro toho, komu se od začátku nedaří, natáhne večer na dvě hodiny prohrávání. U smíšené sestavy, kde jsou u stolu i děti nebo lidé, kteří deskovky moc neznají, sáhněte spíš po dvou kratších. U party, která hraje pravidelně a chce se zakousnout, po jedné delší.

Celý večer: velké krabice na dvě hodiny a víc

Když máte tři až čtyři hodiny a partu, která je ochotná poslouchat delší výklad pravidel, otevírá se jiná liga.

Wingspan se hraje v jednom až pěti hráčích a partie zabere 40 až 70 minut, což zní jako střední váha, jenže s pěti lidmi a delším rozmýšlením se dostanete blíž k devadesáti minutám. CATAN, tedy základní krabice pro tři až čtyři hráče od deseti let, uvádí 60 až 90 minut. Scythe od Stonemaier Games počítá se 115 minutami při jednom až pěti hráčích. Terraforming Mars Jacoba Fryxelia hraje jeden až pět hráčů zhruba dvě hodiny.

Co za tenhle čas dostanete, je oblouk.

Začínáte s ničím, postupně si stavíte stroj, který sám vyrábí suroviny nebo body, a v poslední třetině partie sklízíte, co jste zaseli. Komunita tomu říká engine building, tedy budování stroje. Krátká hra tenhle pocit nabídnout nedokáže.

Zaplatíte za něj dvakrát. Poprvé časem na výklad, protože u těchhle titulů počítejte s dvaceti minutami vysvětlování a s tím, že se pár pravidel doříká za pochodu. Podruhé tím, že se krabice dostane na stůl výrazně méně často. Hra, kterou vytáhnete jednou za čtvrt roku, je hezká na polici a nic víc.

Celý den: epické krabice

Existuje kategorie, kde se čas neměří v minutách. Twilight Imperium ve čtvrté edici od Fantasy Flight Games se hraje ve třech až šesti hráčích, se zvláštním rozšířením až v osmi, a počítá se přibližně s hodinou a půl na hráče. Partie běžně přesáhne šest hodin.

Takové hry se plánují na celý den. Někdo uvaří, někdo přinese jídlo a domluva probíhá týdny dopředu. Zážitek je nezaměnitelný a partu spojí jako společný výlet.

Riziko je zřejmé. Jeden vypadlý účastník partii boří, protože se s pěti hráči hraje jinak než se čtyřmi. A když se jednomu z nich přestane dařit ve druhé hodině, čekají ho ještě čtyři další.

Pro rodinné hraní tahle kategorie nedává smysl skoro nikdy. Pro partu, která se schází párkrát do roka na celý víkend, je to naopak přesně ono.

Před nákupem takové krabice si položte jedinou otázku, kolikrát za poslední rok jste měli volný celý den a partu ochotnou strávit ho u jednoho stolu? Když odpověď zní jednou nebo vůbec, hra vám bude dělat radost hlavně na polici. Půjčit si ji od někoho nebo si ji zahrát na herním festivalu vyjde lépe než ji vlastnit.

Kampaně: hra rozdělená na porce

Kampaňové hry mění celou logiku času. Otázka zní, kolik sezení celý příběh zabere a jestli se na ně vaše parta reálně sejde.

Gloomhaven Isaaca Childrese se hraje v jednom až čtyřech hráčích, jeden scénář trvá 90 až 115 minut a scénářů obsahuje krabice devadesát pět. Postavy si mezi sezeními drží zkušenosti a vybavení, herní svět se mění podle toho, jak jste se rozhodli.

Časově je to slušný závazek. Vyplatí se jen partě, která se schází pravidelně a ve stejném složení. Když se sejdete jednou za dva měsíce a pokaždé v jiném počtu, kampaň se rozpadne v půlce a krabice skončí rozehraná v šuplíku.

Existují i kampaně stavěné na kratší sezení, kde jedno kolo příběhu zabere hodinu. Před nákupem se vyplatí zjistit, kolik sezení celá kampaň potřebuje a jestli se dá hrát i po jejím dohrání. Výhodou kampaní je, že pravidla se vysvětlují jednou a pak se jen přidávají. Druhé sezení začíná okamžitě, což u samostatných her nikdy neplatí. Kdo se schází každý týden ve stejném složení, dostane z kampaně za odehranou hodinu víc než z čehokoli jiného.

Údaj na krabici berte jako spodní hranici

Kategorie výše pracují s časy, které uvádí vydavatel. Ty měří partii lidí, kteří pravidla znají, takže při zařazování hry do svého večera počítejte s horní hranicí uvedeného rozpětí. Když je na obalu jediné číslo, jde obvykle o ten optimistický konec.

Pro plánování večera z toho plyne jednoduchá úvaha. Do devadesáti minut se vejde jedna hra z kategorie kolem půl hodiny, a to i se vším kolem. Do čtyř hodin se vejde jedna velká krabice, nebo dvě střední váhy. Na víc už obvykle nikdo nemá soustředění, i kdyby čas zbýval. Do vyšší kategorie se proto vyplatí posouvat opatrně, hra s uváděnou hodinou a půl vám ve skutečnosti sebere večer celý, a to je při výběru užitečnější informace než samotné číslo na krabici.

Na co si dát pozor

  • Nákup velké krabice na dobré slovo. Nejlepší hra světa je k ničemu, když na ni v běžném týdnu nikdy nemáte tři hodiny.
  • Kratší hra neznamená hru pro děti. Onitama pro dva hráče trvá patnáct minut a přemýšlení v ní není o nic méně než v hodinové hře.
  • Rozpětí délky u vyššího počtu hráčů. Rozdíl mezi dvěma a pěti hráči bývá u stejné hry dvojnásobný.
  • Kampaň bez stabilní party. Rozehraná kampaň, ke které se rok nikdo nedostane, se dohrává hodně těžko.
  • Jedna hra na všechno. Titul, který má být krátký i hluboký, obvykle neumí ani jedno pořádně.

Jak poskládat polici, aby se opravdu hrálo

Nejpraktičtější poměr je jeden filler, dvě až tři střední váhy a nanejvýš jedna velká krabice. Filler zachrání večer, který se protáhl. Střední váhy pojedou nejčastěji. Velká krabice počká na volný víkend a právě proto stačí jedna. Když teprve začínáte, kupte nejdřív střední váhu na hodinu. Zjistíte na ní, jestli vaší partě sedí spíš stavění, nebo souboj, a druhý nákup pak trefíte líp.

A když váháte mezi dvěma hrami, sáhněte po té kratší. Krátká hra, která vás nechytne, se dá odložit po dvaceti minutách. U dlouhé zjistíte totéž až v půlce večera.