Téma prodává, mechanika rozhoduje. Většina lidí sáhne po krabici s draky nebo s vesmírnou lodí, protože se jim líbí obálka, a pak se diví, že se hra hraje jako tabulka v účetnictví. Výběr podle žánru vám nabídku zúží rychleji než jakýkoli jiný filtr, ale funguje jen tehdy, když víte, co se pod jednotlivými nálepkami skrývá.

Téma a mechanika táhnou každá jinam

Obrázek na víku slibuje zážitek. Pravidla uvnitř určují, co budete opravdu dělat. Mezi těmi dvěma věcmi bývá u deskovek nezvykle velká mezera. Hra o kolonizaci Marsu může být tichá optimalizace karet, u které se hráči skoro nebaví. Hra o pěstování zeleniny může být rvačka o poslední volné políčko. Než se rozhodnete podle tématu, přečtěte si, co hráč ve svém tahu doopravdy dělá.

Pomůže i obrácený postup.

Zeptejte se sami sebe, co vás u stolu baví. Stavět a plánovat? Vyprávět příběh? Hádat, co si myslí ostatní? Podle odpovědi se dá zúžit nabídka na jeden nebo dva žánry a teprve mezi nimi vybírat téma, které se líbí.

Euro hry: stavíte, počítáte a nikdo nikoho nevyhazuje

Označení euro se ujalo pro hry v německé tradici. Vyznačují se nepřímou interakcí mezi hráči, absencí vyřazování a několika cestami, jak sbírat body.

V praxi to znamená, že soupeře neničíte. Berete mu suroviny, obsazujete pole dřív než on a snažíte se dojet do cíle úsporněji. Nikdo od stolu neodejde v půlce a partie má mechanismus, který ji ukončí, takže se nemůže táhnout do nekonečna jako klasické Riziko. Modelovým příkladem zůstává CATAN od Klause Teubera z roku 1995. Tři až čtyři hráči staví cesty a vesnice, obchodují spolu se surovinami a vyhrává ten, kdo první nasbírá deset vítězných bodů. Vydavatel uvádí doporučení od deseti let a délku šedesát až devadesát minut.

Druhý klasik je Carcassonne od Klause-Jürgena Wredeho, oceněný jako Spiel des Jahres 2001. Dva až pět hráčů skládá krajinu z kachlíků a pokládá na ni panáčky, kteří obsazují města, cesty a kláštery. Vydavatel Hans im Glück ho uvádí od sedmi let s partií kolem pětatřiceti minut.

Komu euro sedne: lidem, kteří rádi plánují a nevadí jim, že hra nevypráví příběh. Komu ne: hráčům, kteří chtějí drama, souboje a pocit, že se něco děje. U slabších eur se stává, že si každý řeší vlastní hřiště a stůl mlčí.

Americké hry: kostky, příběh a přímý konflikt

Na druhé straně stojí tituly, kterým se v komunitě říká americké nebo posměšně ameritrash. Staví na náhodě, konfliktu a dramatu, téma je vidět v každém pravidle a partie se často protáhne. Rozdíl proti euru je poznat hned podle stolu. Házejí se kostky, hráči na sebe útočí přímo a někdo může vypadnout ze hry dřív, než skončí. Za to dostanete zážitek, o kterém se mluví ještě za měsíc.

Nejznámější zástupce téhle školy je Twilight Imperium od Fantasy Flight Games, jehož čtvrtá edice vyšla v roce 2017. Tři až šest hráčů vede vlastní galaktickou civilizaci, staví flotily, hlasuje v galaktické radě a bojuje o planety. Partie se počítá na hodiny, běžně na pět a víc, a mezi hráči se traduje odhad zhruba hodina a půl na jednoho účastníka.

Komu americké hry sednou: partě, která si udělá čas na celý den a baví ji vyprávění u stolu. Komu ne: rodině, která má na hraní hodinu po večeři, a každému, koho vytáčí, že o výsledku rozhodne jeden hod kostkou.

Party hry pro větší sešlost

Party hra je stavěná na počet lidí, na rychlost a na to, aby se dala vysvětlit během rozdávání. Hloubka se u ní neřeší. Krycí jména od Vlaady Chvátila jsou v tomhle učebnicová. Dva týmy hádají slova na stole podle jednoslovných nápověd svého velitele, partie trvá patnáct až třicet minut a vydavatel Czech Games Edition uvádí hru od deseti let pro čtyři a víc hráčů, přičemž nejlépe funguje v šesti. Původní vydání z roku 2015 získalo Spiel des Jahres 2016.

Jiný přístup zvolil Dixit od Jeana-Louise Roubiry, který u vydavatele Libellud vyšel v roce 2008 a rok 2010 mu přinesl také Spiel des Jahres. Vypravěč popíše svou obrázkovou kartu jednou větou, ostatní přihodí kartu, která by k popisu mohla sedět, a pak se hádá, která byla ta pravá. Partie trvá půl hodiny a základní krabice počítá se třemi až šesti hráči. Komu party hry sednou: sešlostem nad pět lidí, rodinným oslavám a večerům, kde se stůl mění každou půlhodinu. Komu ne: dvojici, která hledá souboj, a lidem, kteří u stolu neradi mluví nahlas. Party hra s introvertní partou umře do deseti minut.

Kooperativní hry, kde hrajete proti hře

Kooperativní titul obrací základní princip. Hráči tvoří jeden tým a soupeřem je systém pravidel. Buď vyhrají všichni, nebo prohrají všichni.

Žánr zpopularizoval Matt Leacock hrou Pandemic u vydavatele Z-Man Games, kde se tým specialistů snaží najít léky na čtyři nemoci dřív, než se rozšíří po světě. Každý hráč má vlastní roli s jinou schopností a partie se rozhoduje v posledních kolech.

Kooperace řeší dvě konkrétní situace. Rodinu, kde jedno dítě špatně snáší prohru, a dvojici, kde jeden hráč pravidelně poráží druhého. V obou případech zmizí ten nepříjemný okamžik, kdy někdo prohraje sám za sebe.

Slabinu má jedinou, ale výraznou. Nejzkušenější hráč u stolu má sklon ostatním radit, co mají zahrát, a partie se zvrhne v jeho sólo hraní se čtyřmi asistenty. Buď se na to domluvíte dopředu, nebo hledejte hry, kde si hráči nesmí ukazovat karty.

Abstraktní hry bez tématu

Abstraktní hra nemá příběh a často ani herní plán. Zbývá čistá struktura, náhoda se z ní vytrácí a rozhoduje to, kdo přemýšlí líp.

Hive od britského vydavatele Gen42 je dobrá ukázka, dva hráči pokládají na stůl šestiúhelníkové kameny s hmyzem a snaží se obklíčit soupeřovu královnu. Herní deska neexistuje, vzniká z položených kamenů. Vydavatel uvádí doporučení od devíti let a partii kolem dvaceti minut, náhodu hodnotí nulou z pěti.

Komu abstraktní hry sednou: dvojicím, které hledají krátký souboj bez štěstí, a lidem, kteří mají rádi šachy nebo Go. Komu ne: větším skupinám, protože většina abstraktů je stavěná pro dva, a hráčům, kteří u hry chtějí atmosféru. Prohra v abstraktní hře se navíc svaluje hůř, protože nemáte na co.

Legacy hry se odehrají jen jednou

Tady patří varování ještě před popis. Legacy hra se během kampaně trvale mění. Píšete na karty, lepíte na plán samolepky a část komponentů se podle pravidel trhá a vyhazuje.

Po dohrání máte krabici, kterou už nikdo jiný nerozehraje od začátku.

Žánr vymyslel Rob Daviau. Nabídl legacy princip Hasbru pro Cluedo, dostal košem, a nakonec ho firma nechala použít na Rizikovi. Risk Legacy vyšel v roce 2011 pro tři až pět hráčů a od té doby platí, že předchozí partie natrvalo mění všechny další.

Nejznámějším zástupcem se stal Pandemic Legacy: Season 1 od Matta Leacocka a Roba Daviaua. Dva až čtyři hráči odehrají příběh rozdělený do měsíců, jedno sezení trvá pětačtyřicet minut až hodinu a celá kampaň zabere dvanáct až čtyřiadvacet partií, u většiny part šestnáct až osmnáct. Rozhodnutí, která uděláte, zůstanou ve hře napořád.

Kampaňové hry fungují podobně, ale komponenty obvykle nezničí. Gloomhaven: Jaws of the Lion od Cephalofair Games nabízí pětadvacet scénářů větvené kampaně pro jednoho až čtyři hráče, jeden scénář zabere hodinu až dvě a doporučení je od čtrnácti let. Velký Gloomhaven má scénářů sto jedna, Frosthaven sto třicet devět. Komu tenhle žánr sedne: stálé partě, která se sejde ve stejném složení dvacetkrát za sebou. Komu ne: každému, kdo hraje s náhodnými lidmi, a lidem, kterým vadí ničit věci, za které zaplatili. Někteří vydavatelé prodávají doplňkové sady samolepek, ale spolehnout se na to nedá.

Na co si dát pozor

  • Krabice vybraná podle obálky. Téma vám nenapoví, co budete ve svém tahu dělat.
  • Legacy jako dárek. Obdarovaný potřebuje partu na dvacet večerů, jinak se krabice neotevře.
  • Party hra pro tři lidi. Většina z nich potřebuje aspoň čtyři až pět hráčů, jinak se z ní vytratí zmatek, na kterém stojí.
  • Abstraktní hra jako rodinný večer. Ve dvou je skvělá, ve čtyřech obvykle neexistuje.
  • Americká epopej pro nováčky. Osmihodinová partie s deseti stránkami pravidel odradí i člověka, kterého téma baví.
  • Kooperace se zkušeným vůdcem. Domluvte se předem, že nikdo nebude ostatním diktovat tahy.

Jak si podle žánru zúžit výběr na dvě krabice

Začněte u času, který večer opravdu máte, a u počtu lidí u stolu, protože ty se nedají obejít. Hodina po večeři ve dvou vede k abstraktní hře nebo ke kratšímu euru. Celý večer v šesti lidech vede k party hrám nebo k americkému titulu. Pak přidejte otázku, jak vaše parta snáší přímý útok. Když někoho vytáčí, že mu soupeř sebere postavenou věc, euro a kooperace jsou jistota. Když naopak chcete drama, hledejte hry s kostkami a souboji.

Téma nechte až nakonec. Když máte dva tituly se stejnou mechanikou a jeden je o dracích a druhý o středověkém obchodu, vyberte ten, který se u vás doma spíš dostane na stůl.

A u legacy si tu otázku položte nahlas, než zaplatíte. Sejde se vaše parta ve stejném složení dvacetkrát? Pokud si nejste jistí, sáhněte po kampaňové hře, kde se komponenty nikam netrhají.