Šachy mají pravidla na jednu stránku a naučíte se je za deset minut. Pak nad nimi lidé stráví celý život. Piškvorky mají pravidel ještě míň a vyčerpáte je za jedno odpoledne. Obtížnost deskové hry se rozpadá na několik různých vlastností, které běžná řeč schová pod jedno slovo. Při výběru se za tu záměnu platí.

Tři věci pod jedním slovem

Když se v obchodě zeptáte, jestli je hra těžká, můžete dostat tři různé odpovědi na tři různé otázky.

Složitost pravidel je to, kolik si musíte zapamatovat, než vůbec začnete. Počet výjimek, počet fází v kole, počet různých ikon, kterým je potřeba rozumět.

Hloubka rozhodování je to, kolik se ve hře dá vymyslet. Kolik smysluplných tahů máte na výběr, jak daleko dopředu se dá plánovat a jestli existuje postup, který funguje pokaždé.

Doba učení je to, jak dlouho trvá, než hru pochopíte natolik, abyste ji hráli s chutí. Někdy stačí půlka první partie. Jindy si celou první hru jen ohmatáváte, co která karta vlastně dělá.

Tyhle tři veličiny spolu nemusí souviset vůbec. Existují hry s pravidly na dvě stránky a s obrovskou hloubkou. Existují tituly s tlustým sešitem pravidel, kde se ale rozhoduje jednoduše, protože každé kolo máte jasně danou nabídku akcí. A existují hry, které vysvětlíte za pět minut a přitom je pořádně pochopíte až po třetí partii.

Pro výběr je to zpráva, kterou se vyplatí přeložit do praxe. Když vaše parta nesnáší dlouhé vysvětlování, hledáte nízkou složitost pravidel a s hloubkou si můžete dovolit cokoli. Když si naopak lidé rádi přečtou pravidla dopředu, může být složitost vysoká, ale hra musí mít co nabídnout, jinak se ta investice nevrátí.

Složitost pravidel: kolik si musíte pamatovat

Nejlepší měřítko je čas na výklad. Hru, kterou vysvětlíte za pět minut, dostanete na stůl skoro kdykoli. U dvaceti minut už potřebujete lidi, kteří na to mají náladu. Nad půl hodiny výkladu se z hraní stává plánovaná akce.

Složitost pravidel poznáte podle několika signálů ještě před nákupem. Kolik stránek má sešit pravidel a jestli v nich převažují obrázky nebo text. Jestli hra potřebuje samostatný přehled ikon. Kolik různých typů komponent leží na stole. A hlavně kolik výjimek se váže na základní pravidla, protože právě výjimky se pamatují nejhůř.

Rychlou zkouškou je popis průběhu tahu. Když se dá říct jednou větou (ve svém tahu zahrajete kartu a doberete novou), je hra na pravidla lehká. Když má tah pět fází a v každé se dá dělat několik věcí, počítejte s delším večerem.

Vysoká složitost sama o sobě není vada. Cenou za ni je ale to, že hru zahrajete méně často, a to, že s ní nemůžete přijít na návštěvu, kde vás čeká hodina a půl.

Hloubka rozhodování: kolik se dá vymyslet

Hloubka se dá poznat až po několika partiích, a proto se v obchodě odhaduje nejhůř.

Ptejte se na to, jestli se v každém tahu rozhoduje mezi možnostmi, které jsou skutečně srovnatelné. Hra bez hloubky nabízí zdánlivě mnoho voleb, ale jedna z nich je pokaždé zjevně nejlepší. Naopak hutná hra vás nutí zvažovat, co se vyplatí teď a co za tři kola.

Druhý signál je to, jestli se dá plánovat dopředu. Když se herní situace mezi vašimi tahy promíchá tak, že plán nemá smysl, hloubka se rozpustí v náhodě, i kdyby pravidla vypadala složitě. Třetí signál je existence dominantní strategie. Když po páté partii víte, že se vyplatí vždycky otevřít stejnou sekvencí, hra vám ukázala dno. Dobré tituly to řeší proměnlivou výchozí situací nebo tím, že hráči musí reagovat jeden na druhého.

Hloubka má i svou nepříjemnou stránku.

Ve hrách, kde se dá dlouho plánovat, se prodlužuje čas na rozmyšlenou. Hráč, který propočítává tři tahy dopředu, drží ostatní u stolu v nečinnosti. Tomuhle čekání se v hráčském slangu říká downtime a u větší party dokáže zabít i jinak dobrý titul.

Doba učení: první partie se nepočítá

Většina her se hraje jinak podruhé než poprvé, a proto je poctivé oddělit dobu učení od zbytku. Existují tituly, které se otevřou hned. Pravidla dávají smysl, první tah dovedete rozumně zahrát a partii dohrajete s pocitem, že jste hráli, ne studovali.

A pak jsou hry, kde první sezení slouží hlavně k tomu, abyste zjistili, co jste dělali špatně. Bývají to tituly, kde se dopad rozhodnutí projeví až o několik kol později, nebo hry se schopnostmi, které si musíte nejdřív přečíst všechny, abyste věděli, co vás čeká.

Praktický důsledek pro nákup: u her s dlouhou dobou učení počítejte s tím, že potřebujete stejnou partu aspoň na dvě až tři partie po sobě. Když se u vás sestava mění a pokaždé někdo hraje poprvé, budete pravidla vysvětlovat pořád dokola a k té zajímavé vrstvě se nikdy nedostanete. To je také důvod, proč rodiny a nepravidelné party obvykle šťastněji vyjdou s hrami, které se otevírají rychle, i když nabízejí méně.

Weight z BGG: jedno číslo na všechno

Světová databáze BoardGameGeek u každé hry uvádí údaj Complexity Rating, kterému hráči říkají weight, tedy váha. Škála jde od jedné do pěti a vyšší číslo znamená náročnější hru.

Vyplňují ho sami uživatelé BGG, vydavatel do něj nemluví. Jde tedy o anketu a platí pro ni stejné pravidlo jako pro známky. Čím míň lidí hlasovalo, tím opatrněji se s číslem zachází. Krajní body škály se popisují srozumitelně. Jednička znamená hru, jejíž pravidla vysvětlíte pár větami a partie je krátká. Pětka hru, u které si všichni raději přečtou tlustý sešit pravidel dopředu a počítají s několika hodinami u stolu.

V hráčské praxi se ustálila hrubá pásma, která nejsou oficiální, ale používají se běžně. Zhruba do 1,5 se pohybují rodinné hry. Pásmo asi 1,5 až 2,5 pokrývá vstupní tituly pro nováčky, kterým se říká gateway hry. Kolem 2,5 až 3,5 leží střední třída a nad 3,5 začínají těžké tituly. Většina her se přitom hromadí kolem trojky, takže rozdíl mezi weightem 2,8 a 3,1 vám o hře neřekne skoro nic. Užitečné je vědět, že škála neroste rovnoměrně. Skok z dvojky na trojku znamená v praxi mnohem větší rozdíl, než by naznačoval jeden bod na papíře.

Kde weight selže

První a největší slabina: weight míchá dohromady všechny tři veličiny z úvodu tohoto textu. Hra s jednoduchými pravidly a obrovskou hloubkou dostane od hodnotících podobné číslo jako hra s tlustými pravidly a mělkým rozhodováním, ačkoli u stolu půjde o dva úplně jiné večery.

Druhá slabina jsou očekávání. Tituly, které mají v komunitě pověst monster, dostávají od hlasujících vyšší weight, než by odpovídalo skutečné náročnosti pravidel. Pověst se do čísla propisuje. Třetí slabina je počet hlasů, u čerstvých her nebo u méně známých titulů vyplní weight třeba jen několik desítek lidí a průměr se pak hýbe podle toho, kdo zrovna hlasoval.

Čtvrtá se týká toho, co weight vůbec nesleduje. Délku partie, čas na přípravu stolu a množství textu na kartách. Hra se může držet nízko na škále složitosti a stejně vám sebrat dvě hodiny, protože se v ní pomalu boduje a dlouho staví. A pak je tu jedna souvislost, kterou je dobré mít v hlavě při čtení žebříčků. Datová analýza blogu Board Game Data ukázala na vzorku 4 621 her, že s rostoucí složitostí stoupá i průměrná známka. Lehká rodinná hra to má v hodnocení těžší už z principu, i když svou práci u stolu odvádí bezvadně.

Gateway a těžké hry: co se mezi nimi mění

Gateway hra je vstupní titul, který má někoho pustit do moderních deskovek. Pravidla vyložíte rychle, tah je krátký a partie končí dřív, než dojde nadšení. Hloubka bývá menší, ale existuje, takže hráč nemá pocit, že hraje dětskou hru.

Střední třída přidává hlavně delší plánování. Objeví se stavění soustrojí, které vám každé kolo přináší víc, nebo správa několika zdrojů naráz. Výklad se protáhne na patnáct až dvacet minut a s tím roste nárok na to, aby u stolu seděli lidé, kteří na to mají chuť.

Těžké tituly mění povahu večera. Připravují se dlouho, hrají se hodiny a první partie je učení. Za to nabídnou rozhodnutí, ke kterým se v lehčích hrách nedostanete, a partie, které si pamatujete.

Skok o dva stupně naráz je nejčastější chyba po první úspěšné hře. Když si parta oblíbí lehký titul, nedávejte jí příště nejtěžší krabici v obchodě. Vyberte hru o stupeň výš, ideálně takovou, která má s tou oblíbenou společný princip.

Na co si dát pozor

  • Weight jako známka kvality. Vyšší číslo slibuje delší výklad. O tom, jak je hra dobrá, nevypovídá nic.
  • Rozdíl v desetinách. Weight 2,8 a 3,1 jsou v praxi totéž, hlavně u her s málo hlasy.
  • Zaměňování složitosti a hloubky. Tlustá pravidla nezaručí, že bude o čem přemýšlet.
  • Zapomenutá doba učení. U her s pomalým rozjezdem potřebujete stejnou partu na několik partií po sobě.
  • Podceněný downtime. Hloubka prodlužuje rozmýšlení a u pěti hráčů se z toho stane čekání.
  • Nákup podle vlastní chuti. Vysvětlovat pravidla budete lidem, jejichž trpělivost může být úplně jinde než vaše.

Jak si obtížnost odhadnout ještě před nákupem

Otevřete si sešit pravidel, který vydavatelé běžně zveřejňují ke stažení, a přečtěte si jen kapitolu o průběhu tahu. Když jí porozumíte na první přečtení, hra je pro vaši partu nejspíš v pohodě.

Pusťte si video s vysvětlením pravidel a po deseti minutách si položte otázku, co byste ve svém tahu udělali, odpověď „nevím“ nikoho nediskvalifikuje. Říká vám ale docela jasně, že hra bude na první večer moc.

Weight z BGG berte jako hrubé zařazení do pásma a vždycky se podívejte, kolik lidí ho vyplnilo, průměr z dvaceti hlasů má cenu odhadu. A když si pořád nejste jistí, sáhněte o stupeň níž. Lehčí hru, která vás po čase přestane bavit, odložíte s klidem. Těžká krabice, kterou nikdo nechce vysvětlovat, zůstane na polici jako drahá připomínka toho, že jste si věřili víc, než bylo zdrávo.