Balíček karet se vejde do kapsy u bundy a v obchodě stojí zlomek toho co velká krabice s figurkami. Možná i proto se karty kupují spíš od boku než po rozvaze. Otázka, jak vybrat karetní hru, má přitom celkem pevné záchytné body: kolik vás hraje, kolik máte času a jestli balíček přežije cestu v batohu.

Tři rodiny, které se vejdou do jedné police

Pod pojmem karetní hra se schovávají tři odlišné věci a právě na tom nákupy nejčastěji ztroskotají.

První jsou klasické hry hrané mariášovými nebo francouzskými kartami. Mariáš, prší, žolíky, kanasta. Kupujete balíček, ne hru. Jeden balík obslouží desítku různých her a vydrží roky. Cenou za tu volnost je, že pravidla nikde nejsou závazně napsaná a než se u stolu domluvíte na variantě, uteče čtvrthodina.

Ta poslední věta není nadsázka. Česká Wikipedie u mariáše přímo upozorňuje, že se pravidla regionálně liší v tom, které hry se hrají a jak se počítá konečné vyúčtování, takže je namístě si je před hraním ujasnit. U prší je to ještě divočejší, protože variant a jejich kombinací koluje celá řada. Pokud tedy někdo u stolu prohlásí, že tohle se takhle hrát nesmí, obvykle má pravdu jen ve svém kraji.

Druhá rodina jsou moderní autorské karetní hry. Krabička s pevným obsahem, sešit pravidel, jméno autora na víku. Zaplatíte jednou a máte celou hru. Sem patří většina toho, co dnes v obchodech s deskovkami stojí na regálu s kartami.

Třetí rodina jsou sběratelské karetní hry, tedy Magic: The Gathering, Pokémon a jim podobné. Kupujete náhodně naplněné balíčky a sbírka nemá konec. Wizards of the Coast ohlásili pro rok 2026 šest velkých sad Magicu, a to je jen jedna z těch her, tahle rodina má vlastní pravidla nákupu a vlastní rozpočet.

Rozhodnutí, do které rodiny sáhnete, ovlivní všechno ostatní. Kolik zaplatíte, kolik místa hra zabere a jestli budete kupovat znovu.

Kolik vás bude sedět u stolu

Rozpětí na krabici říká, kde je hra hratelná. Neříká, kde je dobrá. Rozdíl mezi těmi dvěma větami stojí za většinou zklamaných nákupů.

Jaipur od Sébastiena Pauchona z roku 2009 je postavená výhradně pro dva hráče a partie trvá kolem půl hodiny. Ve třech si ji nezahrajete vůbec, protože obchodní souboj mezi dvěma kupci žádnou třetí židli nemá. To je poctivé zadání a pro pár, který hraje večer po večeři, ideální.

Opačný případ je 6 nimmt! od Wolfganga Kramera z roku 1994. Balíček má 104 karet, hráčů unese dva až deset a funguje i u stolu, kde se ostatní hry rozpadnou na paralelní rozhovory. Zaplatíte za to menší kontrolou nad tím, co se stane. Když karty vykládá devět lidí najednou, plánování má krátký dosah.

Podobně široké rozpětí nabízí Dobble. Padesát pět karet, dva až osm hráčů a princip, který vysvětlíte za deset vteřin: každé dvě karty mají právě jeden společný symbol a jde o to najít ho dřív než ostatní. Hloubka žádná, zato zahrajete i s někým, kdo o deskovkách nikdy neslyšel.

Pozor na hry, které během let změnily počet hráčů. Love Letter Seijiho Kanaie vyšel v roce 2012 u AEG pro dva až čtyři hráče. Druhé vydání od Z-Man Games z roku 2019 zvládne dva až šest. Když vám někdo řekne, že u Love Letteru sedí šest lidí, mluví o novější krabičce. Před nákupem se vyplatí kouknout na zadní stranu.

Kolik času na partii reálně máte

Délka partie rozhoduje o tom, jak často se hra dostane na stůl. A hra, která zůstane v krabici, je nejdražší nákup. Krátkým hrám se v komunitě říká filler, tedy výplň. Zahrajete je za patnáct nebo dvacet minut, než dorazí opozdilci nebo než se rozhodne, co se bude hrát dál. Sushi Go! od Phila Walkera-Hardinga z roku 2013 je učebnicový příklad. Dva až pět hráčů, věk od osmi let, a celá hra stojí na draftování: z ruky karet si jednu necháte a zbytek posunete sousedovi. Naučíte to kohokoli za minutu.

Uprostřed škály stojí Dominion Donalda X. Vaccarina z roku 2008, hra pro dva až čtyři, partie kolem třiceti minut. Vynalezla deckbuilding, tedy postup, kdy si během hraní kupujete nové karty do vlastního balíčku a ten se tím postupně zlepšuje. Spiel des Jahres za rok 2009 nedostala náhodou, jenže příprava znamená vybrat deset hromádek karet a rozložit je na stůl, takže na rychlou partii v kavárně to není.

Kooperativní The Crew od Thomase Singa, kterou v roce 2019 vydal Kosmos, hraje na jiné strunce.

Jedna mise vyjde zhruba na dvacet minut, ale misí je padesát a jdou po sobě v obtížnosti. Krabice se tak chová jako seriál na několik měsíců, ne jako jednorázový večer. Kennerspiel des Jahres za rok 2020 dostala právě za to, jak dobře ten oblouk drží. Kompromis je jednoduchý. Krátká hra nikdy nenabídne pocit, že jste během partie něco postavili. Delší hra ten pocit dá, ale sejde se na ni méně příležitostí.

Náročnost pravidel není totéž co hloubka

Tohle je nejčastější omyl při výběru. Lidé hledají jednoduchou hru a myslí tím hru, u které se nebude přemýšlet. To jsou dvě různé vlastnosti. Hanabi od Antoina Bauzy z roku 2010 se vysvětluje dvě minuty. Držíte karty obráceně, takže vidíte cizí ruku a svoji ne, a společně skládáte ohňostroj podle barev a čísel. Dva až pět hráčů, dvacet až třicet minut. Spiel des Jahres 2013.

Pravidla jsou triviální, mozek pracuje naplno a někomu je to nepříjemné, protože chyba padá na celou skupinu.

Krycí jména Vlaady Chvátila, která v roce 2015 vydalo Czech Games Edition, fungují podobně. Dva týmy, dvacet pět slov na stole a kapitán, který smí říct vždycky jen jedno slovo a číslo. Vysvětlení do pěti minut, Spiel des Jahres 2016 a hra, kterou zahrajete se sedmi lidmi na chalupě. Cenou je, že jazykové hříčky nesednou každému a tichý hráč u toho moc zábavy neužije.

Opačný pól ukazuje Bang! Emiliana Sciarry z roku 2002. Čtyři až sedm hráčů, skryté role šerifa, pomocníků, banditů a odpadlíka, western a spousta střílení. Pravidla nejsou těžká, ale hra vyřazuje hráče. Kdo přijde o poslední náboj, sedí u stolu a kouká. Na dětskou oslavu nebo na večer, kde má být zábava rozložená rovnoměrně, to není šťastná volba.

Souboj, spolupráce, nebo blafování

Vedle počtu hráčů a času rozhoduje ještě jedna věc, na kterou se v obchodě zapomíná. Jak se hráči k sobě chovají.

Soupeřivé karetní hry stojí na tom, že si navzájem berete, co potřebujete. Jaipur je z tohoto pohledu čistý duel. Když ze společné nabídky vezmete koření, soupeř ho nedostane. Baví to lidi, kteří mají rádi napětí, a otravuje ty, kdo si chtějí hlavně povídat.

Kooperativní hry obrátí zadání naruby. U The Crew nebo u Hanabi hrajete proti hře a prohráváte společně. Pro páry s rozdílnou zkušeností je to řešení nejednoho problému, protože zkušenější hráč pomáhá místo toho, aby každý večer vyhrával. Má to jeden háček. V kooperaci se snadno objeví takzvaný alfa hráč, tedy ten, kdo začne řídit tahy ostatních. Hanabi to řeší přísným omezením, co si smíte říct, u volnějších her na to musíte dohlédnout sami.

Třetí kategorie stojí na skrytých informacích a blafování. Bang! rozdá role a nikdo kromě šerifa neví, kdo je kdo. Krycí jména staví dva týmy proti sobě a hlavní zábava je v tom, jak nápovědu pochopí ostatní. Tenhle typ potřebuje partu, která si věří a nebere prohru osobně.

U tichého stolu se rozpadne.

Kolik náhody snesete

Karty samy o sobě náhodu přinášejí, protože se dobírají a míchají. Rozdíl je v tom, kolik s nimi hra dovolí udělat. Na jednom konci stojí 6 nimmt! Rozdané karty vám do velké míry určí, co půjde zahrát, a když vám padne nešťastná ruka, poznáte to. Hra to vyvažuje krátkou délkou a tím, že se obvykle hraje na několik kol za sebou.

Na druhém konci je deckbuilding, kde si balíček stavíte sami. V Dominionu je náhoda v tom, co si zrovna doberete, ale obsah balíčku je vaše dílo. Zkušený hráč tam náhodu potlačí natolik, že rozdíl proti nováčkovi je znát.

To je informace, která se hodí, když plánujete hrát s někým, kdo hraje výrazně méně.

Většina rodinných karetních her leží někde mezi. Nabídnou dost náhody na to, aby vyhrát mohl i ten, kdo hraje poprvé, a dost rozhodování na to, aby to nebyla loterie.

Karty na cesty a co je vlastně kapesní

Malá krabička ještě neznamená hru vhodnou do vlaku. Rozhoduje, kolik místa hra potřebuje rozloženého na stole. The Crew se hraje ve zdvizích, takže vám stačí prostor na pár karet uprostřed. Na vlakovém stolku to projde. Naopak 6 nimmt! staví čtyři řady po pěti kartách a to už chce plochu, kterou v autobuse nenajdete.

Druhý faktor je vítr a otřesy. Karty na chatě na terase odnese první poryv a v jedoucím vlaku se rozjedou po stolku. Hry, kde karty leží volně, na tohle doplácejí víc než hry, kde se drží v ruce. Třetí věc je počet komponent mimo karty. Krabička s dřevěnými žetony a plátěným pytlíkem se rozsype v batohu, i když je malá. Pro cestování hledejte hry, kde je v krabici opravdu jenom balíček a pár žetonů.

A počítejte s tím, že karty na cestách trpí. Balíček, který jezdí měsíc v batohu, poznáte na první pohled.

Odolnost karet a kdy má obal smysl

Karty se ničí ze dvou stran. Od hran, kde se roztřepí kartonová vrstva, a od povrchu, kde se otiskne mastnota z prstů.

Rozhoduje hlavně to, jak často se v dané hře míchá. U deckbuildingu, kde si každý hráč několikrát za partii promíchá vlastní balíček, karty odejdou rychle. U hry, kde se míchá jednou na začátku, vydrží roky. Kvalitu poznáte podle povrchu. Karty s lehce zdrsněným takzvaně lněným povrchem kloužou při míchání líp a méně se lepí. Hladké lesklé karty vypadají v obchodě lákavě, ale po padesáti partiích to na nich je vidět.

Obaly na karty se vyplatí u titulů, které opravdu hrajete. U hry, kterou vytáhnete dvakrát do roka, jsou zbytečný výdaj a ještě zvětší balíček natolik, že se nevejde zpátky do krabičky. Než je koupíte, změřte si karty. Formátů je několik a obal, který sedí na standardní kartu, na menší formát plandá.

S dětmi je počítání s opotřebením součástí zadání. Balíček ohnutých karet je normální výsledek dobře stráveného roku, ne důvod k lítosti. Sledovat se vyplatí i to, co drží karty pohromadě. Papírové přihrádky uvnitř krabičky se po pár měsících prohnou a balíčky se pak sesypou dohromady. Gumička okolo balíčku vypadá jako řešení, jenže po roce zanechá na krajních kartách stopu. Levnější a šetrnější je malý plastový box nebo sáček, do kterého se hra přesune celá.

A ještě jedna drobnost. Karty s velkými symboly a vysokým kontrastem se hrají výrazně lépe lidem, kteří hůř vidí. U her, kde se čtou čísla z ruky přes celý stůl, to rozhodne o tom, jestli si babička u stolu zahraje, nebo bude po deseti minutách hledat brýle.

Na co si dát pozor

  • Rozpětí hráčů na krabici říká, kde je hra hratelná, ne kde je nejlepší. U her stavěných na větší počet se ve dvou často nic nemění mezi tahy.
  • Stejný název neznamená stejnou hru. Druhá vydání mění počty hráčů i obsah krabičky.
  • Vyřazování hráčů je u karetních her běžné. Ověřte si, jestli vyřazený hráč jenom kouká.
  • Malá krabička neznamená hru do vlaku. Podívejte se, kolik místa potřebuje rozložená.
  • Sběratelské karetní hry se nekupují jako jedna krabice. Než do nich vstoupíte, spočítejte si, kolik jste ochotní dávat do koníčku průběžně.
  • Obaly na karty kupujte až podle změřeného formátu, ne odhadem.

Čím začít podle toho, s kým hrajete

Když hrajete převážně ve dvou, hledejte hru, která má dva hráče jako výchozí režim, ne jako variantu na poslední stránce pravidel. Souboj o zdroje mezi dvěma lidmi funguje jinak než tentýž souboj mezi čtyřmi.

Pro partu, která se schází v pěti a víc, dávají smysl hry, kde se hraje současně nebo v týmech. Čekání na svůj tah je u velkého stolu hlavní důvod, proč se lidé začnou dívat do telefonu. Rodina s menšími dětmi potřebuje krátké tahy, žádné vyřazování a pravidla, která se vysvětlí za pár minut. Věk na krabici berte jako vodítko, protože rozhoduje spíš schopnost číst, počítat a udržet pozornost než datum narození.

A pokud pořád váháte, sáhněte po kratší a levnější hře. Malá krabička, která nesedla, se dá bez lítosti dát dál. Rozestavěná sbírka sběratelské karetní hry, kterou po půl roce opustíte, se dává dál výrazně hůř.