Na krabici stojí 2 až 5 hráčů a člověk to bere jako slib. Přitom je to jen informace o tom, kde hra technicky funguje. Výběr podle počtu hráčů je věc, kterou začátečníci řeší jako poslední, a přitom mění zážitek víc než téma i cena. Stejná krabice může být ve dvou svižný souboj a v pěti čekárna.

Rozpětí na krabici je hranice, ne doporučení

Rozdíl mezi „hra se dá hrát“ a „hra je takhle nejlepší“ bývá u některých titulů propastný a na obalu ho nenajdete. Nejpoctivější příklad je CATAN. Základní krabice je stavěná pro tři až čtyři hráče od deseti let a partie zabere 60 až 90 minut. Na pět a šest hráčů potřebujete zvláštní rozšíření, které si musíte pořídit.

Vydavatel tím vlastně říká nahlas to, co jinde zůstává nevyřčené, totiž že hra má svůj počet, pro který byla navržená.

Carcassonne se hraje ve dvou až pěti a délka partie se uvádí 30 až 90 minut. Tak široké rozpětí času je samo o sobě signál, ve dvou jde o rychlou hru, v pěti se čeká výrazně déle a herní plán se mezi vašimi tahy promění k nepoznání.

Praktické pravidlo zní: když je uvedené rozpětí délky partie dvojnásobné a víc, hra se v krajních počtech hráčů chová jinak.

Za tím rozdílem stojí většinou samotná mechanika. Hry, kde se obsazují políčka, jsou ve dvou hráčích úplně jiné, protože se skoro nemusíte prát o místo. Hry postavené na dražbě potřebují dost hráčů, aby cena vůbec rostla. A hry, kde se karty posílají sousedovi, ztrácejí ve dvou celý princip, protože si je posíláte pořád dokola tam a zpět.

Ve dvou se hra chová jinak než ve čtyřech

Změna má několik podob a vyplatí se je poznat dřív než po koupi.

Soupeření o zdroje slábne. Ve hře, kde se bere ze společné nabídky, se ve čtyřech na vaši oblíbenou kartu skoro nedostanete. Ve dvou si ji vezmete, kdykoli chcete, a celé napětí zmizí. Azul pro dva až čtyři hráče je na tomhle postavený, takže ve dvou zůstává příjemný, ale klidnější.

Blokování se personalizuje. Ve čtyřech se za zablokovanou cestu nikdo neuráží, protože nešlo o nic osobního. Ve dvou je jasné, kdo to udělal a proč. Rodiny s dětmi na tohle narazí spolehlivě.

Předvídatelnost stoupá. Mezi vaším a soupeřovým tahem se toho tolik nestihne změnit, takže se dá počítat dopředu. Zkušenější hráč tím získává výhodu, kterou ve čtyřech chaos u stolu rozmělní.

A partie se zkrátí, obvykle výrazněji, než čekáte. Když se u hry uvádí 30 až 90 minut, ta spodní hranice platí právě pro dvojici.

Tři hráči jsou vlastní kategorie

Trojice se při výběru přehlíží, přitom je to u řady domácností nejčastější sestava. Chová se jinak než dvojice i než čtveřice.

Vzniká v ní totiž vztah dvou proti jednomu. Když jeden hráč vede, zbylí dva mají sklon zpomalit právě jeho, i když se na tom nedomluví nahlas. Ve dvou tenhle jev neexistuje a ve čtyřech se rozprostře mezi víc lidí.

Pro trojici hledejte hry, kde se nedá cíleně škodit jednomu člověku. Soupeření o zdroje z veřejné nabídky funguje ve třech velmi dobře, protože nabídka se mezi vašimi tahy vždycky stihne proměnit. Naopak hry se skrytými rolemi ve třech obvykle nefungují, protože se v tak malé skupině nedá schovat.

Hry stavěné pro dva

Když se u vás doma hraje hlavně ve dvou, hledejte tituly navržené rovnou pro dvojici. Poznáte je hned podle toho, že na krabici žádné rozpětí počtu hráčů nenajdete. 7 Wonders Duel od Antoina Bauzy a Bruna Cathaly je samostatná hra pro dva hráče na zhruba třicet minut od deseti let. Patchwork Uweho Rosenberga se hraje ve dvou zhruba půl hodiny a doporučuje se od osmi let. Jaipur Sébastiena Pauchona je karetní souboj dvou obchodníků na půl hodiny. Onitama je abstraktní hra na patnáct minut, kde po rozdání pěti karet pohybu ze šestnácti vidíte úplně všechno, co soupeř může.

Tyhle hry bývají kratší, hutnější a rozhodnutí v nich mají okamžitý dopad. Krabice jsou obvykle menší, což se u prvního nákupu hodí. Slabina je zřejmá, protože se s nimi nedá vyhovět návštěvě, která přijde ve čtyřech.

Druhá cesta pro dvojici jsou kooperativní hry, kde hrajete společně proti hře. Pandemic zvládne dva až čtyři hráče za zhruba 45 minut a odpadá u něj nepříjemnost, kdy jeden druhého poráží každý večer.

Sólo režim už není okrajová záležitost

Řada moderních her nabízí variantu pro jednoho hráče a u některých titulů jde o plnohodnotný způsob hraní. Jinde se sólo režim scvrkne na poznámku na poslední stránce pravidel.

Spirit Island se hraje v jednom až čtyřech hráčích a jako sólová hra si drží dlouhodobě jedno z nejlepších jmen v komunitě. Terraforming Mars i Scythe zvládnou jednoho až pět hráčů, přičemž Scythe má samostatný sešit pravidel pro sólo hru. Wingspan obsahuje karty umělého soupeře, kterému se říká Automa, a hraje se v jednom až pěti. Gloomhaven zvládne jednoho až čtyři hráče a jeho kampaň se dá projít i o samotě.

Před nákupem si ověřte, jak sólo režim funguje. Bývají dvě podoby. Buď ovládáte víc postav najednou, což je časté u kooperativních her, nebo hrajete proti umělému soupeři, kterého řídí balíček karet. První varianta se učí snadněji, druhá dá věrnější pocit souboje.

A pak existuje třetí typ, kde se sólo režim scvrkne na snahu překonat vlastní skóre. Zabaví na pár partií, ale dlouhodobě obvykle ne. Sólo hraní má jednu praktickou hodnotu, o které se moc nemluví. Je to nejlevnější způsob, jak se naučit pravidla dřív, než hru vytáhnete na společný večer. Odehrajete si partii o samotě, chyby uděláte bez publika a při výkladu pak nemusíte listovat sešitem.

Slabina je zřejmá. Umělý soupeř se chová podle několika pravidel a po deseti partiích ho prokouknete. Kooperativní hry v tomhle vydrží déle, protože jejich obtížnost obvykle jde stupňovat.

Velká parta potřebuje jiné zadání

U šesti a víc lidí přestává rozhodovat hloubka. Bavit se musí všichni naráz, jinak se stůl rozpadne na dva paralelní rozhovory.

Fungují převážně dva až tři typy her. První jsou týmové hádanky, kde se mluví. Codenames Vlaady Chvátila počítá se čtyřmi až osmi a víc hráči od deseti let a partie trvá zhruba patnáct minut. Just One pro tři až sedm hráčů od osmi let zabere dvacet minut a hraje se kooperativně, tedy všichni proti hře. Druhý typ jsou hry s obrazotvorností, kam patří Dixit Jeana-Louise Roubiry pro tři až šest hráčů na půl hodiny. Třetí jsou hry se skrytými rolemi, kde se hádá, kdo je na čí straně. Party hry mají jednu společnou vlastnost, která je pro velkou skupinu podstatná. Hraje se současně nebo v krátkých tazích, takže nikdo dlouho nečeká.

Druhá věc, kterou velká skupina potřebuje, je snadný vstup. Pravidla musí jít vyložit tak, aby jim rozuměl i člověk, který přišel v půlce a poslouchal jenom napůl. Party hra, jejíž výklad zabere deset minut, u osmičlenné společnosti selže, protože se do konce výkladu polovina lidí zaposlouchá jinam. Hry v týmech tenhle problém řeší elegantně. Kdo si není jistý, sveze se s ostatními a přesto hraje. Právě proto se u velkých skupin osvědčují spíš týmové hádanky než hry, kde každý hraje sám za sebe.

Opatrně u titulů, kde se ze hry vypadává. Bang! se hraje ve čtyřech až sedmi hráčích, partie zabere dvacet až devadesát minut a kdo přijde o poslední náboj, ten dohrál a dál jen přihlíží. V partě, která se zná, to funguje. Na rodinné oslavě z toho bývá nedělní drama.

Když se počet hráčů během večera mění

Tohle je situace, se kterou popisy na krabicích nepočítají vůbec, a přitom nastává pořád. Někdo dorazí o hodinu později, někdo odchází dřív, děti jdou spát v půlce partie. Pro takový večer se hodí hry, do kterých se dá vstoupit mezi partiemi, ne uprostřed nich. Krátké tituly s partií do půl hodiny tenhle problém řeší samy od sebe, protože se čeká nanejvýš dvacet minut.

Party hry s volným rozpětím zvládnou přírůstek i úbytek hráče snadno. Hry s pevnou strukturou kol nikoli, tam odchod jednoho člověka partii ukončí.

Na co si dát pozor

  • Nákup podle nejvyššího čísla na krabici. Hra pro dva až šest hráčů bývá navržená pro tři nebo čtyři a v šesti se hlavně čeká.
  • Rozšíření jako podmínka. U některých titulů se vyšší počty hráčů dají hrát jen s dokoupenou krabicí.
  • Hra pro pět, když se scházíte tři. Rozhodujte podle sestavy, která se u vás schází pravidelně, ne podle té sváteční.
  • Sólo režim jako dodatek. Když ho pravidla odbydou na půl stránky, počítejte s tím podle toho.
  • Vyřazování hráčů u velké party. Čím víc lidí, tím delší partie a tím delší přihlížení pro toho, kdo vypadl první.

Podle jaké sestavy nakupovat

Vezměte si poslední tři měsíce a spočítejte, kolik lidí u vás doopravdy sedělo u stolu. To číslo je vaše zadání, ne ta výjimečná sešlost o Vánocích. Pro dvojici kupujte hry stavěné pro dva, ne rodinné tituly s dvouhráčskou variantou. Pro rodinu tří až čtyř lidí máte největší výběr, protože právě na tenhle počet se navrhuje nejvíc her. Pro pravidelnou partu nad pět lidí hledejte tituly se současnými tahy nebo v týmech.

A jednu krabici pro velkou skupinu mít doma stojí za to, i když se hraje párkrát do roka. Když přijde návštěva v sedmi, nic jiného se stejně vytáhnout nedá.