Na krabici stojí čtyřicet pět minut. Vy jste od stolu vstali po dvou hodinách a poslední kolo dohrávali hlavně ze slušnosti. Číslo na obalu přitom měří něco docela jiného, než co u vašeho stolu opravdu proběhne. Herní doba se dá odhadnout docela slušně, když víte, co k údaji vydavatele připočíst.

Co číslo na krabici doopravdy měří

Vydavatel počítá s hráči, kteří pravidla znají, nedohledávají je v sešitu a nezasekávají se nad výběrem z osmi možností. Partii měří od prvního tahu do posledního. Krabice ani papírové materiály obvykle nezapočítávají přípravu, výklad ani úklid. Poctivější vydavatelé proto uvádějí rozpětí. U Carcassonne se běžně uvádí 30 až 90 minut, u Ticket to Ride 30 až 60 minut. To rozpětí je ta zajímavá informace, protože říká, jak moc se hra roztahuje podle sestavy u stolu. Když je na krabici jediné číslo, obvykle jde o spodní hranici.

Vzácně narazíte na údaj, který je upřímný až brutálně. U Twilight Imperium ve čtvrté edici se počítá zhruba s hodinou a půl na hráče a partie běžně přesáhne šest hodin, takový údaj s ničím nešetří a je to poznat. Odkud se to číslo vlastně bere? Z herních testů, kde u stolu sedí lidé, kteří hru navrhovali nebo ji za poslední půlrok odehráli dvacetkrát. Ti pravidla nedohledávají, tahy nedumají a přípravu zvládají poslepu. Vydavatel navíc nemá důvod psát na obal odstrašující číslo, protože délka partie je jeden z prvních údajů, podle kterých lidé v obchodě vybírají.

Počet hráčů je největší násobitel

U her, kde se hráči střídají v tazích, roste délka partie skoro lineárně. Přidáte pátého hráče a přidáte i pětinu času, někdy víc, protože s každým dalším člověkem u stolu přibývá i čekání a vyjednávání. Pozor na hry, jejichž rozpětí na krabici pokrývá i počty, se kterými základní krabice nepočítá. Základní CATAN je stavěný pro tři až čtyři hráče, na pět a šest potřebujete zvláštní rozšíření. Uváděných 60 až 90 minut se vztahuje k základní sestavě, ne k šestici, kde se čeká výrazně déle.

Opačně se chovají hry, kde hráči rozhodují současně. Když všichni najednou vybírají kartu a pak ji naráz odhalí, šestý hráč přidá minuty, ne půlhodinu. Poznáte je podle toho, že se v pravidlech mluví o draftování, tedy o výběru z ruky, která pak putuje dál k sousedovi.

Zvláštní kapitolou jsou kooperativní hry, kde všichni hrají proti hře. Pandemic má na krabici 45 minut při dvou až čtyřech hráčích, jenže s každým dalším člověkem přibude porada nad tím, kdo kam poletí. Čtyři lidé, kteří se rádi domlouvají, protáhnou i krátkou kooperaci na dvojnásobek. Vodítkem bývá i samo rozpětí uvedené délky, když krabice slibuje 30 až 90 minut, spodní hranice obvykle odpovídá nejnižšímu počtu hráčů a horní tomu nejvyššímu. Carcassonne je přesně takový případ, protože se hraje ve dvou až pěti a trojnásobný rozdíl v čase odpovídá právě rozdílu v obsazení stolu.

První partie je vždycky jiná hra

Do odhadu první partie počítejte tak dvojnásobek uvedeného času. Zdržuje dohledávání v pravidlech, opravování začátečnických chyb i to, že si hráči teprve zvykají, co který symbol znamená.

Rozdíl mezi hrami je přitom velký. Pravidla Ticket to Ride se dají vyložit za pár minut a první partie se od druhé liší málo. U Scythe, kde se počítá se 115 minutami, první sezení klidně narazí na tři hodiny, protože každý hráč má jinou frakci a jinou destičku s akcemi.

Druhá a třetí partie se pak obvykle srovnají na hodnotu blízkou tomu, co vydavatel slibuje. Když se ani po třetí partii nepřibližujete, hra je pravděpodobně náročnější, než jste čekali, nebo někdo u stolu potřebuje delší rozmýšlení.

Hráč, který přemýšlí, natáhne partii nejvíc

Herní komunita tomu říká analysis paralysis, tedy zaseknutí nad rozhodnutím. Nejde o nerozhodnost. Objevuje se hlavně tam, kde je na výběr hodně možností a jejich dopad se dá spočítat. Terraforming Mars má uváděných 120 minut a jednoho zamyšleného optimalizátora u stolu snese těžko. Když čtyři lidé hrají partii, kde každý přemýšlí o minutu déle, než by musel, přibude klidně půl hodiny. U her s krátkými tahy se stejný člověk skoro neprojeví.

Pomáhá pár praktických věcí. Rozmýšlet se dá i v cizím tahu, takže hráč nemusí začínat s přemýšlením až ve chvíli, kdy na něj přijde řada. U delších her se vyplatí domluvit se předem, že se u velkých tahů drží nějaký rozumný strop. A herní hodiny nebo přesýpačka na stole partii rozhýbou, aniž by to kdokoli musel komentovat nahlas.

Druhá strana téže mince je downtime, tedy prostoj mezi vašimi tahy. Sám o sobě délku partie nemění. Mění ale to, jak dlouhá vám připadá, a právě podle toho lidé hodnotí, jestli se hra táhla.

Tenhle rozdíl je při plánování večera podstatný. Hodinová hra s krátkými tahy odsýpá a nikdo se po hodinách nedívá. Hodinová hra, kde na vás vyjde řada jednou za pět minut, se dvěma lidem u stolu bude zdát jako dvě hodiny, i když stopky říkají něco jiného. Když vybíráte pro netrpělivou společnost, dívejte se spíš na délku jednoho tahu než na délku celé partie.

Příprava, výklad a úklid do odhadu patří

Tyhle minuty na krabici nenajdete a přitom rozhodují o tom, jestli se hra na stůl vůbec dostane.

Příprava se u lehkých titulů dá zvládnout za pár minut. U Carcassonne se počítá řádově s jednotkami minut, u Wingspan uvádí vydavatel pět minut na přípravu. Jenže u velkých krabic s figurkami, destičkami a několika balíčky karet se stavění herní situace protáhne, a to samé platí pro rozebrání na konci. Výklad pravidel je samostatná položka. U rodinné hry to bývá pět až deset minut. U hry se 115 minutami hraní počítejte s dvacetiminutovým výkladem a s tím, že se pár věcí bude doříkávat za pochodu.

Úklid lidé podceňují úplně. Roztřídit karty a dílky zpět do přihrádek zabere u větší hry čtvrt hodiny, a to obvykle ve chvíli, kdy už se nikomu nechce. Tyhle položky se dají zkrátit, na rozdíl od samotné partie. Přípravu urychlí uspořádaná krabice se sáčky nebo přihrádkami. Výklad urychlí to, když si jeden člověk pravidla dopředu nastuduje a nezkouší je číst nahlas u stolu. A úklid urychlí, když se komponenty netřídí do poslední kartičky, ale podle toho, jak je budete příště potřebovat.

Kde se čas ztrácí, aniž byste si toho všimli

Do každého odhadu vstupují minuty, které s hraním nesouvisejí, a přesto se do večera započítají. Spor o pravidlo je klasika. Někdo si je pamatuje jinak, druhý listuje sešitem a stůl mezitím stojí. U hry se složitějšími pravidly se to během partie stane klidně čtyřikrát a pokaždé to ukrojí několik minut.

Pak jsou tu přerušení, se kterými se u rodinného stolu počítat musí. Dítě potřebuje na záchod, přijde telefonát, někdo si jde pro pití. Herní čas se nepočítá jinak než čas hodinový, takže se do plánu večera promítne úplně všechno.

A poslední položka je pauza na jídlo. U her nad dvě hodiny je skoro nevyhnutelná a málokdo si ji do odhadu započítá.

Odhad, který obvykle sedne

Vezměte horní hranici z krabice. Když je uvedené jen jedno číslo, přidejte k němu polovinu. Za každého hráče nad tři připočtěte deset až dvacet procent, pokud se hráči střídají v tazích. U her se současnými tahy tenhle krok vynechte.

První partii vynásobte dvěma. Přidejte výklad pravidel podle náročnosti hry a k tomu přípravu i úklid.

Když u stolu sedí někdo, kdo počítá tahy dopředu, přidejte ještě čtvrtinu. Vyjde vám číslo, které bývá o poznání vyšší než údaj na obalu, zato se s ním dá plánovat večer. Pak si položte kontrolní otázku. Kdyby partie trvala o hodinu déle, než čekáte, vadilo by to někomu u stolu? Když ano, sáhněte po kratší hře.

Odhad se vyplatí po pár partiích zpřesnit.

U her, které hrajete opakovaně, si po druhém nebo třetím sezení všimnete vlastního koeficientu. Někdo u stolu partii pravidelně natahuje, jiná parta naopak končí dřív, než krabice slibuje. Ten poměr se u stejné sestavy drží docela stabilně a dá se přenést i na nové hry.

Praktický je i opačný postup, tedy od času ke hře. Když víte, že máte devadesát minut, odečtěte si dvacet na výklad, přípravu a úklid a zbylou hodinu porovnejte s tím, co máte na polici. Vyjde vám obvykle jiná krabice, než po které byste sáhli instinktivně.

Na co si dát pozor

  • Jedno číslo místo rozpětí. Obvykle jde o dolní hranici pro hráče, kteří hru znají.
  • Rozpětí počtu hráčů versus uvedený čas. Údaj se často vztahuje k počtu, pro který je hra stavěná, ne k plnému obsazení.
  • Údaj z herního doupěte na internetu. Časy hlásí lidé, kteří mají odehráno desítky partií.
  • Kampaňové hry. U her na pokračování platí čas na jeden scénář, ne na celý příběh. U Gloomhavenu je to 90 až 115 minut na scénář, a scénářů je devadesát pět.
  • Slib, že se to stihne před spaním. Když dětem začíná večerka za hodinu a půl, dvouhodinová hra skončí uprostřed.

Kolik času si na herní večer rezervovat

Pro rodinné hraní po večeři počítejte s tím, že se do devadesáti minut vejde jedna hra s uváděnou délkou kolem třiceti až čtyřiceti minut, včetně výkladu a úklidu.

Na celý večer, tedy zhruba tři až čtyři hodiny, se hodí jedna hra s uváděnou délkou do dvou hodin. Když si k ní přidáte druhou, ať je krátká a známá, protože po dvou hodinách už nikdo nechce nová pravidla. A když domlouváte herní večer s lidmi, kteří musí odejít v konkrétní čas, řekněte odhad nahlas ještě před rozdáním komponent. Partie, kterou někdo dohrává s pohledem na hodinky, nebaví nikoho u stolu.