Cesta k deskovkám obvykle začíná jedním večerem u známých, kde se hrálo něco, co vás nečekaně bavilo. Pak přijde chvíle, kdy si chcete něco pořídit domů, a zjistíte, že v obchodě stojí tři sta krabic a všechny slibují totéž. Následující rady pro začínající hráče řeší přesně tuhle fázi. Co koupit první, jak zvládnout první večer a kde najít lidi, kteří vám hru vysvětlí.

Jednu hru, ne pět

Nováčci si start obvykle nepokazí špatně vybranou hrou. Pokazí si ho pěti krabicemi koupenými naráz. Obvyklý průběh vypadá takhle. Nadšení po prvním večeru vede k nákupu, který má pokrýt všechny situace. Něco pro dva, něco pro partu, něco pro rodinu, něco pro cestování. Za měsíc se ukáže, že se rozbalily dvě krabice a zbytek čeká na příležitost, která nepřijde.

Jedna dobře vybraná hra udělá víc. Rozehrajete ji několikrát, poznáte, co vás na ní baví a co ne, a další nákup pak stojí na zkušenosti místo na dojmu z obalu.

Ta zkušenost je konkrétní. Zjistíte, jestli vám vyhovují krátké tahy nebo dlouhé plánování, jestli vás baví soupeřit nebo hrát společně proti hře a kolik lidí u vás doma reálně sedí u stolu.

Vybírejte podle party, ne podle žebříčku

Hodnocení na internetu sestavují lidé se stovkami odehraných partií. Hodnotí hloubku, znovuhratelnost a originalitu. Nováček řeší úplně jiné otázky.

Než začnete číst popisy her, odpovězte si na několik otázek. Kolik lidí se u vás schází nejčastěji. Kolik času máte na jeden večer. Jestli bude pravidla vysvětlovat pořád jeden a tentýž člověk. A jak moc jsou ostatní ochotní ten výklad poslouchat.

Ta poslední otázka rozhoduje nejvíc a odpověď bývá nepříjemná. Když má někdo u stolu po deseti minutách vysvětlování skelný pohled, hra nemá šanci, i kdyby byla sebelepší.

Pro první nákup dává smysl kratší a jednodušší titul. Nudná jednoduchá hra se dá po půl hodině odložit. U složité krabice strávíte celý večer výkladem a nedohrajete.

Jak nezkazit první partii

Vysvětlování pravidel má svoje řemeslo a většina lidí ho dělá pozpátku.

Začněte cílem. Řekněte, jak se vyhrává, dřív než začnete popisovat, co se v tahu dělá. Bez toho hráči nevědí, k čemu jednotlivá pravidla směřují, a zapamatují si z výkladu polovinu.

Potom projděte průběh tahu a rozehrajte. První kolo berte jako zkušební, klidně s kartami na stole. Většina her tím nic neztratí a lidé si zapamatují víc než z deseti minut mluvení.

Výjimky nevysvětlujte dopředu. Vytáhněte je, až nastanou. Nikdo si nezapamatuje pravidlo, které zatím nepotřeboval.

A pravidla si přečtěte dřív, než přijdou hosté. Krabice, která se poprvé otevírá ve chvíli, kdy už všichni sedí u stolu, spolyká první půlhodinu vyloupáváním žetonů z kartonu. Když hrajete s někým, kdo deskovky nezná, nekomentujte jeho tahy a nevyužívejte každou skulinu, kterou znáte. Nadhánět mu vítězství není potřeba, poznal by to. Stačí ho neválcovat.

Kde si zahrát s lidmi, kteří hry znají

Nejrychlejší způsob, jak se v deskovkách zorientovat, je zahrát si dřív, než něco koupíte. Herny a herní kavárny mají obvykle knihovnu her a personál, který poradí podle toho, s kým hrajete. Za cenu jednoho odpoledne zjistíte víc než ze všech recenzí dohromady. A hlavně si osaháte, jestli vám daný typ hry sedí.

Herní kluby fungují v řadě měst a bývají zdarma nebo za symbolický poplatek. Scházejí se pravidelně, obvykle v knihovnách, kavárnách nebo klubovnách. Pro nováčka je to trochu skok do neznáma, ale pravidelný hráč vám hru vysvětlí a zahraje si s vámi, což je nejlepší způsob učení. Festivaly nabízejí to samé ve velkém. Deskohraní se v Praze koná od roku 2001, aktuálně sídlí v Klementinu a v jeho ludotéce si vyberete z více než šesti set her. K tomu turnaje, ukázkové stoly a autorské fórum. Hlavní taháky festivalu jsou přitom nejméně vhodné pro první návštěvu.

Nováček udělá líp, když sedne k ukázkovému stolu s vysvětlujícím, než když se přihlásí do turnaje. Českých komunit a diskuzí okolo deskovek je dost, například databáze a fórum Zatrolené hry. Platí u nich jedno pravidlo. Obecná otázka na to, co si koupit, vede k výčtu oblíbených titulů. Popis vlastní situace, tedy kolik vás hraje, kolik máte času a co jste zkusili, vede k odpovědi, kterou opravdu použijete.

A pokud máte v okolí někoho, kdo deskovky sbírá, začněte u něj. Sběratelé rádi hrají s někým novým a vysvětlování pravidel patří k jejich koníčku.

Domluvte si pevný termín

Sbírka her na polici sama o sobě nic neudělá. Rozhoduje, jestli se sejdete.

Party, kterým hraní vydrží roky, mají obvykle jednu společnou věc. Pevný termín. Každé druhé úterý, první pátek v měsíci, cokoli, co se nemusí pokaždé znovu domlouvat. Hledání volného večera přes chat je nejspolehlivější způsob, jak se nesejít nikdy. Praktické je i domluvit se dopředu, co se bude hrát. Když každý přijde s vlastní krabicí a půl hodiny se rozhoduje, ubere to z večera víc, než by kdo čekal. Stačí, aby jeden člověk vybral hlavní titul a ostatní přinesli něco krátkého na začátek nebo na konec.

A počítejte s tím, že ne každý večer vyjde. Někdy se sejdou tři místo pěti, někdy má někdo náladu jen na povídání. Herní večer, který se změní na posezení, není promarněný.

Co k hraní potřebujete a co ne

Na začátku nepotřebujete nic než hru, stůl a světlo. Většinu příslušenství si lidé pořizují zbytečně brzo.

Obaly na karty mají smysl u her, kde se míchá každé kolo. U titulu, který vytáhnete dvakrát do roka, jsou vyhozené peníze a ještě způsobí, že se balíček nevejde zpátky do krabice.

Organizéry a přihrádky do krabic řeší skutečný problém, ale až u her, které opravdu hrajete. Půlhodina strávená roztříděním komponent do sáčků se vrátí u každé další partie, protože příprava pak zabere minuty místo čtvrthodiny.

Co se vyplatí hned, je dobré světlo nad stolem a dost místa. Hra rozložená na konferenčním stolku, kde se nevejdou karty ani nápoje, otráví i dobrý titul.

Když první hra nesedne

Stane se to a není to důvod k závěru, že deskovky nejsou pro vás.

Zkuste pojmenovat, co konkrétně vadilo. Dlouhé čekání mezi tahy? Pravidla, ve kterých se ostatní ztráceli? Pocit, že o výsledku rozhodla poslední karta? Každá z těch odpovědí vede k jinému typu hry a zúží výběr víc než hodina čtení recenzí.

Druhá partie bývá jiná než první. Hra se poprvé skoro nikdy nehraje správně a člověk v ní ještě nevidí, kde má hloubku. Dejte jí druhou šanci ve stejné sestavě a bez učení pravidel. Někdy stačí jiná parta. Titul, který ve dvou nudil, může ve čtyřech ožít, a naopak. Rozpětí hráčů na krabici říká, kde je hra hratelná, ne kde je nejlepší.

Na co si dát pozor

  • Nekupujte hru podle obrázku na víku. Ilustrace nenapoví, jak se hraje.
  • Věk na krabici je vodítko. U dětí rozhoduje čtení, počítání a délka soustředění, ne datum narození.
  • Hry, kde se hráč vyřadí a pak jen kouká, si u dětí a na velkých večírcích promyslete.
  • Rozšíření kupujte až tehdy, když umíte pojmenovat, co vám na základní hře chybí.
  • Herní večer si poskládejte. Těžší titul patří doprostřed, kdy jsou všichni rozehřátí a ještě čerství.
  • Když někdo u stolu už třetí kolo kouká do telefonu, hra pro něj nefunguje. Ukončit partii je v pořádku.

Odkud vést druhý krok

Až se vám první hra zaběhne, hledejte další podle toho, co vás na ní bavilo. Když stavění, jděte po hrách, kde se něco buduje. Když vyjednávání, hledejte tituly s větší interakcí mezi hráči. Skok o tři stupně výš skončí večerem, kdy se dvě hodiny vysvětlují pravidla.

Před nákupem si hru zahrajte. V herně, na festivalu nebo u známého. Jedno odpoledne u cizího stolu ušetří peníze i zklamání.

A první hru si nechte, i když už hrajete těžší tituly. Právě ji vytáhnete, když přijde návštěva, když zbývá hodina nebo když na velkou krabici nikdo nemá sílu.