Jeden žeton na stole nemusí znamenat vůbec nic. Cenu mu dodá až druhý a třetí, se kterými dohromady tvoří kombinaci, jakou pravidla uznávají. Tomuhle principu se říká set collection, česky sbírání sad, a u stolu ho vyložíte za minutu. Přesto se na něm dá postavit partie, nad kterou strávíte půl hodiny počítáním.

Co je set collection a jak ho poznáte

Set collection znamená, že během partie shromažďujete karty, žetony nebo destičky a body dostanete až za dokončenou kombinaci. Jednotlivý kousek sám o sobě většinou neboduje.

Na tom, kam sebrané věci položíte, přitom vůbec nezáleží. Sada platí, ať ji máte srovnanou v úhledné řádce, nebo rozházenou před sebou po stole. Tím se sbírání sad liší od skládání vzorů, anglicky pattern buildingu, kde rozhoduje přesně to opačné, totiž pozice dílku vůči ostatním. Zkratkou řečeno: pattern building řeší kam, set collection řeší co.

Anglický termín se v češtině neustálil v jediné podobě. Nejčastěji uslyšíte sbírání sad, občas sběr sad nebo kompletování sad. Na krabicích a v recenzích ale zůstává anglické set collection, podobně jako u draftování nebo worker placementu, tedy mechaniky, kde hráči obsazují políčka figurkami dělníků.

Sada ze stejných kousků, nebo z každého jednoho

Rummikub má obě podoby v jedné krabici a je proto nejnázornější. Podle pravidel vydavatele tvoří skupinu tři nebo čtyři kameny stejného čísla v různých barvách, zatímco řada je tři a víc po sobě jdoucích čísel v jedné barvě. Hra má 106 kamenů, každý hráč si na začátku bere čtrnáct na stojánek a hraje se ve dvou až čtyřech od sedmi let. První vyložení musí mít hodnotu aspoň třicet bodů, což je pravidlo, kvůli kterému začátek partie vypadá jako dlouhé čekání na to, až se konečně sejde něco použitelného.

Splendor Marca Andrého od studia Space Cowboys z roku 2014 staví stejný rozdíl rovnou do tahu. Ve svém tahu si buď vezmete tři žetony drahokamů různých barev, nebo dva žetony jedné barvy, ale to jen tehdy, pokud jich před vaším tahem zbývají aspoň čtyři. Dvojice stejné barvy jde rychleji k cíli, trojice různých barev drží víc otevřených cest. Hra vyšla pro dva až čtyři hráče, partie trvá kolem třiceti minut, doporučuje se od deseti let a vítězí ten, kdo první dosáhne patnácti bodů prestiže.

U stolu se ty dvě varianty chovají jinak, než by člověk čekal. Sada ze stejných prvků se sbírá pohodlně, protože přesně víte, co hledáte, ale snadno se stane, že vám totéž bere soupeř přímo před nosem. Sada z každého prvku po jednom vás naopak nutí brát i věci, které vás zrovna nezajímají.

Lineární bodování proti rostoucímu

Nejjasnější příklad rostoucího bodování nabízí Sushi Go! Phila Walkera-Hardinga od Gamewrightu. Karetní hříčka pro dva až pět hráčů na patnáct minut od osmi let obsahuje 108 karet a hraje se ve třech kolech. Knedlíčky v ní bodují podle počtu: jeden dá bod, dva tři body, tři šest, čtyři deset a pět kusů patnáct. Druhý knedlíček tedy přinese dva body navíc, ale pátý rovnou pět.

Přesně tohle mění chování hráčů. U lineárního bodování, kde každý kousek přidá stejně, se dá sbírat vlažně a nic se neděje. Jakmile křivka roste, vzniká tah pokračovat, protože zahodit rozdělanou sadu bolí čím dál víc.

Nejtvrdší podobu má bodování za přesnou sadu. Sashimi ve stejné hře dá deset bodů za trojici, jenže za jednu nebo dvě karty nedostanete vůbec nic. Dvojice tempury je za pět bodů a samotná tempura je bezcenná. Když vám třetí sashimi nepřijde, díváte se na konci kola na dvě karty, které stály dva tahy a vynesly nulu.

Ruka i stojánek mají strop

Sbírání sad by bylo nudné, kdyby se dalo hromadit donekonečna. Hry to proto skoro vždycky nějak přiškrtí.

Splendor drží hráče na deseti žetonech. Když jich máte víc, přebytek musíte vrátit, takže se nedá sedět na zásobě a čekat na ideální nákup. V Rummikubu startujete se čtrnácti kameny a stojánek se plní jenom tehdy, když nemáte co zahrát, protože si pak berete z pytlíku další. V Sushi Go! se ruka zmenšuje každým tahem, jednu kartu si necháte a zbytek pošlete sousedovi.

Právě strop dělá ze sbírání rozhodování.

Sbírat dál, nebo zabodovat teď

Tohle je napětí, na kterém celá mechanika stojí. Rozdělaná sada je příslib, dokončená sada jsou body a mezi tím leží několik tahů, ve kterých vás může kdokoli předběhnout.

Ve Splendoru koupíte kartu hned, i když je levná a nese málo prestiže, nebo počkáte na dražší, která vám do konce partie sráží cenu dalších nákupů a láká šlechtice. Šlechtic totiž přijde jen za splněnou kombinaci barev karet, takže se skoro vždycky vyplácí sbírat s ohledem na něj. V Sushi Go! zase vidíte, co se k vám vrací v ruce od souseda, a musíte odhadnout, jestli třetí sashimi ještě dorazí, nebo si ho někdo mezitím vezme.

Vítěz bývá spíš ten, kdo dvě sady poctivě dotáhl, než ten, kdo si otevřel čtyři a žádnou nedokončil.

Proč se u téhle mechaniky dobře začíná

Pravidla se vysvětlují snadno, protože sbírání sad dělá každý člověk odmalička. Kdo někdy hrál karetní žolíky nebo skládal fotbalové kartičky, pochopí princip dřív, než dovyprávíte pravidla do konce.

Druhá výhoda je viditelný postup. Sada před hráčem roste a od pohledu je jasné, jak daleko od cíle je, což u složitějších mechanik chybí. Právě proto stojí sbírání sad v základu spousty gateway her, tedy titulů, kterými se do deskovek uvádí nováček.

Samostatně se ovšem tahle mechanika používá málokdy, protože prosté kompletování by hru na celý večer neutáhlo. Nejčastěji se sbírání sad kombinuje s draftováním, kdy si hráči vybírají z nabídky a zbytek posílají dál, jak to dělá Sushi Go!, nebo se správou ruky karet, kde rozhodujete, kterou kartu zahrát hned a kterou schovat. Splendor k tomu přidává budování motoru, tedy postupné zlevňování dalších nákupů díky už koupeným kartám. Právě tyhle kombinace jsou důvod, proč hra postavená na tak jednoduchém principu vydrží víc než pár partií. Bez nich by ze sbírání sad zbylo pexeso pro dospělé.

Na co si dát pozor

Interakce bývá slabší, než čekáte. Hráči si sice sahají do stejné nabídky, ale většinu času sedí každý nad svou hromádkou a kdo chce přímou konfrontaci, ten si tady nezahraje.

Náhoda se ze sbírání sad taky nedá vypreparovat. Když se karty dobírají naslepo, jde část výsledku za balíčkem, ne za vámi. Splendor to tlumí veřejnou nabídkou karet a možností jednu z nich rezervovat stranou pro sebe, v Sushi Go! zase celá ruka postupně projde všemi hráči, takže aspoň tušíte, co je ve hře.

A pak je tu věc, na kterou u stolu narazíte nejčastěji. Rostoucí bodování svádí k počítání a ve čtyřech hráčích, z nichž jeden přepočítává každou variantu, se i patnáctiminutová hříčka natáhne na půl hodiny.

Po čem sáhnout

Kdo chce sbírání sad v nejrychlejší podobě a s minimem pravidel, sáhne po Sushi Go!, protože patnáct minut a rozdaná ruka karet nikoho nepustí k dlouhému přemýšlení. Kdo hledá hru, ve které se sbírání promění v ekonomiku a každá koupená karta zlevní tu příští, dostane ve Splendoru přesně to. A Rummikub se vyplatí, když u stolu sedí generace, které se na moderní deskovku nechystají, ale kameny se stojánkem už někdy v ruce měly.