Prší umí odehrát skoro každý v Česku, a přitom se skoro nikde nehraje úplně stejně. Sedmičky, esa i spodci fungují v každé partě trochu jinak, a když se sejdou hráči od dvou různých rodin, hádka o pravidlech přijde dřív než první výhra. Ukážeme nejběžnější verzi pravidel a řekneme, kde přesně se rodinné varianty nejvíc rozcházejí.

Co potřebujete a jak se rozdává

Prší se hraje s balíčkem 32 mariášových karet, tedy od sedmy po eso ve čtyřech barvách. U stolu se sejde obvykle dva až pět hráčů, s víc lidmi partie zpomaluje a někteří spíš jen čekají na tah. Rozdávající dá každému čtyři až šest karet, přesný počet se rodinu od rodiny liší. Jednu kartu položí lícem nahoru doprostřed stolu, tou začíná odkládací hromádka. Zbytek balíčku dá lícem dolů vedle ní jako talon, ze kterého se líže, když hráč nemá čím reagovat.

Jak vypadá jeden tah

Hráč na tahu smí položit kartu, která sedí barvou nebo hodnotou na svrchní kartu odhozené hromádky. Pokud takovou kartu nemá nebo ji nechce zahrát, líznuchne si jednu z talonu a tah končí. Cíl je jednoduchý: zbavit se všech karet z ruky dřív než ostatní.

Co dělají speciální karty

Sedmičky nutí dalšího hráče lízat dvě karty navíc, pokud nezareaguje jinou sedmičkou. V mnoha domácnostech se povinnost lízání dál sčítá, takže druhá sedmička v řadě znamená čtyři karty pro dalšího na řadě, třetí šest. Esa přeskakují tah následujícího hráče, ten tak přijde o kolo úplně. Spodci fungují jako žolík pro barvu: kdo spodka odloží, sám určí, jaká barva se bude pokládat dál.

Kdy hra končí a jak se počítá

Kolo končí, jakmile hráč odloží poslední kartu a ohlásí „prší“. Hraje-li se jen na jedno kolo, tenhle hráč prostě vyhrává. Ve vícekolové variantě si zbylí hráči sečtou hodnotu karet, které jim zůstaly v ruce, obvykle podle klíče eso nejvíc, obrázkové karty méně, a součet zapíšou. Hraje se do domluveného počtu bodů, prohrává ten, kdo jich nasbírá nejvíc.

Odkud hra pochází a proč se pravidla různí

Prší patří ke středoevropské rodině her odvozených od německé mau-mau, jejíž doložená podoba pochází z konce padesátých let dvacátého století. U nás se hra rozšířila v poválečných desetiletích a nemá jediného autora ani vydavatele, šíří se jako lidová hra z generace na generaci. Odtud plyne i to, že prakticky každá rodina hraje mírně jinou verzi a nikdo nemůže tvrdit, že jeho varianta je ta jediná správná.

Nejznámější zahraniční příbuzný je americké Uno, které v roce 1971 vytvořil Merle Robbins. Uno má vlastní sadu karet s barvami a čísly místo klasického mariáše, mechanika ale zůstává nápadně podobná: odkládání podle barvy nebo hodnoty, karty nutící soupeře lízat a karty měnící barvu. Jinde v Evropě se stejnému principu říká pony, jde jen o jiné jméno pro tutéž rodinu her. Karetní hraní mělo v českých zemích dlouhou tradici ještě předtím, než se objevilo Prší. Vedle mariáše nebo hry oko patřilo k běžné zábavě v hospodách i doma, a jednodušší varianta srozumitelná i pro děti na tuhle tradici navázala až v poválečných letech.

Kde vznikají nejčastější spory

Nejčastěji se řeší, jestli se dá na sedmičku odpovědět další sedmičkou a povinnost lízání se tak sčítá dál, nebo jestli platí jen pro hráče bezprostředně po ní. Stejně tak se liší, kolik karet dostane hráč na začátku a jestli má ten, komu zbývá poslední karta, povinnost něco ohlásit. Žádná z těchhle variant není oficiálně „správná“. Je to lokální dohoda a nejlepší je ji ujasnit hned na začátku večera, ne uprostřed třetího kola.

Krátká, nebo dlouhá partie

Nejrychlejší varianta končí hned prvním kolem: kdo první zavolá „prší“, vyhrává, a hraje se rovnou znovu od začátku. Delší večer ale spíš vychází z vícekolové hry, kde se body ze všech odehraných kol sčítají a pokračuje se, dokud někdo nepřekročí domluvenou hranici, třeba sto bodů. Který způsob zvolit, záleží hlavně na tom, jestli chcete rychlé střídání vítězů po pár minutách, nebo jeden delší souboj o nejnižší skóre.

V některých obcích se dodnes hrají i organizovaná turnajová klání s vlastním psaným soutěžním řádem, který právě podobné spory řeší dopředu a stejně pro všechny účastníky, mimo turnaj ale žádný takový řád nikoho nezavazuje.

Co když hraje jen dvojice

Ve dvou hráčích se hra chová jinak než v plném počtu, protože chybí prostor pro to, aby si karty „vzájemně podrželi“ ostatní u stolu. V řadě rodin proto začínající hráč dostává o kartu víc, aby se vyrovnala výhoda toho, kdo si nejsilnější karty nechává až na poslední chvíli. I tahle úprava je ale jen zvyklost, ne psané pravidlo, které by platilo úplně všude stejně.

Na co si dát pozor

Než začnete hrát s novou partou, domluvte si verzi: kolik karet se rozdává a jestli se sedmičky sčítají. Talon se během delší hry vyčerpá, obvykle se pak promíchá odhozená hromádka kromě svrchní karty a hraje se dál, jako by se rozdávalo z nového balíčku. Počítejte i s tím, že Prší stojí hlavně na rozdání a menší dávce taktiky, hodí se spíš jako rychlé kolo mezi jinými hrami než jako hlavní program celého večera.

Shrnutí

Prší nemá vydavatele ani rok vydání v obvyklém slova smyslu. Jde o lidovou hru, která se šíří ústně a hraje se s běžným balíčkem mariášových karet, žádnou krabici tedy kupovat nemusíte. Hodí se pro dva až pět hráčů, zvládnou ji děti zhruba od šesti sedmi let, hlavně podle toho, jak rychle poznají barvu a hodnotu karty. Jedno kolo trvá pár minut, delší večer z něj udělá až vícekolové počítání bodů.